13 C 255/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 1 590 Kč s tím, že se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované částku ve výši 1 200 Kč na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 390 Kč splatit do 13. 9. 2019. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaná vyplnila formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinila vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaná zaškrtnutím příslušného řádku potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalované, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalované zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně ničeho neuvedla. Žalovaná však svému závazku řádně nedostála, když žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobkyně pak požadovala po žalované vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky ještě úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 500 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 14. 9. 2019, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení. 1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 1 200 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě, přičemž žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 390 Kč, a to nejpozději do 13. 9. 2019. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalované byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s článkem 2.10. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalované ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaná byla ze stránek žalobkyně přesměrována na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadala údaje o své platební kartě a autorizovala provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Dle doloženého výpisu z účtu žalobkyně dne 14. 8. 2019 odeslala částku 1 200 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě, přičemž u tohoto čísla účtu bylo ve výpise uvedeno jméno žalované. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 14. 10. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 1. Předmětná smlouva o zápůjčce měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného PIN kódu ve webovém rozhraní žalobkyně poté, co byla totožnost žalované ověřena prostřednictvím autorizace její platební karty. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Žalobkyně ani po výslovné výzvě soudu neučinila žádná tvrzení a nedodala žádné podklady, z nichž by bylo možné usuzovat, že úvěruschopnost žalované byla z její strany řádně posuzována. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že žalobkyně této své povinnosti řádně nedostála. 1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěro