20 C 13/2021-44 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 833 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 4 833 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 18. 4. 2019 Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 833 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení. Dne 3. 12. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] podepsala se žalovaným dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] ve které byly vymezeny podmínky pro poskytnutí úvěru. Smlouva byla podepsána pomocí prostředků komunikace na dálku (SMS kodem). V rámcové smlouvě bylo uvedeno, že na základě registrace provedené na internetových stránkách úvěrujícího může žalovaný přistupovat do svého uživatelského účtu (na základě uživatelského jména a hesla) a požádat si o poskytnutí úvěru, a to převodem na jeho bankovní účet. Dle čl. 9 rámcové smlouvy, za dobu od poskytnutí peněžních prostředků do uplynutí lhůty pro jejich vrácení byl žalovaný povinen zaplatit úvěrujícímu úrok ve sjednané výši 1 Kč. Platba úroku z úvěru byla zahrnuta v platbě poplatku za poskytnutí úvěru. Poskytnuté peněžní prostředky byl žalovaný povinen úvěrujícímu vrátit bezhotovostně v jediné splátce na bankovní účet úvěrujícího. Z profilu žalovaného jako uživatele bylo zjištěno, že tvrdil, že jeho příjem měsíčně činí 45 648 Kč, jeho měsíční výdaje jsou 32 083 Kč, úhrady splátek úvěrů 13 565 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě jeho žádosti z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, a to na jím uvedený bankovní účet formou bezhotovostního převodu dne [datum]. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný má poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 17. 4. 2019 ([anonymizováno] dní). Žalovaný celkem na dluh uhradil 9 104 Kč, poslední splátku uhradil dne 17. 3. 2020. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou k zaplacení dlužné částky uvedené v žalobě do tří dnů. Tento dopis byl žalovanému odeslán 5. 5. 2020 dle podacího lístku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni. 3. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku ve výši 8 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady, žalovaný pouze do svého profilu na internetových stránkách předchůdkyně žalobkyně doplnil údaje o svých příjmech, výdajích a splátkách ostatních úvěrů. Tyto další úvěry žalovaného nebyly doloženy žádnými doklady, ani nebylo žalobkyní doloženo, že by předchůdkyně žalobkyně nahlížela do známých databází dlužníků. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 8. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný jí naopak uhradil 9 104 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, když v souladu s § 1879 o. z.,„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“ Žalovaný žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.,„ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, atd.“) nedluží žádnou částku, protože jistina byla žalovaným zcela uhrazena. Rovněž nevzniklo žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého byl žalovaný povinen plnit. K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván v předžalobní výzvě ze dne 5. 5. 2020 (žalovanému byla odeslána dne 5. 5. 2020), ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že„ došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 11. 5. 2020, žalovaný byl na základě výzvy povinen plnit do tří dnů, tj. do 14. 5. 2020. Soud proto zamítl žalobu i v té části, v níž se ža