22 C 150/2021-40 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 33 324,01 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně v celkové výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 750 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 27 272 Kč se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že poskytl právnímu předchůdci žalobkyně úplné, přesné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze celkovou částku ve výši 2 448 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 13 753,06 Kč na jistině úvěru, 1 211,12 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 6 142,53 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, 2 457,01 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti a 1 260,29 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč, přičemž se jednalo o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně vždy z aktuální dlužné částky vyčíslenou za období od 1. 3. 2018 do 9. 8. 2019, úroku z dlužné jistiny za období od 1. 3. 2019 do 20. 5. 2020 (ten původně vyčíslila částkou 3 518,51 Kč), úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení z nesplacené jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru za období od 1. 3. 2019 do 20. 5. 2020 (ten původně vyčíslila na 2 281,35 Kč) a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. 2. Podáním ze dne 4. 11. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 992,09 Kč a co do části požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 494,57 Kč. Důvodem tohoto zpětvzetí pak zjevně byla původně chybně provedená kapitalizace těchto úroků a úroků z prodlení. 3. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), který stanoví, že„ žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela“ ve spojení s § 96 odst. 2 o.s.ř., dle kterého„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“, rozhodl o částečném zastavení řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání. 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 444 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (celkem 27 272 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. 6. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 13 000 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalobkyně pak doložila Dohodu o změně pracovní smlouvy, z níž je zřejmé, že žalovaný byl skutečně zaměstnán u [právnická osoba], [anonymizováno] a že na základě předmětné dohody byl pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou a výplatní pásky za měsíce říjen 2017 a listopad 2017, z nichž je zřejmé, že čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání skutečně činil okolo 13 000 Kč. Žalovaný měl bydlet společně s rodiči a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Skutečnost, že žalovaný skutečně bydlí s rodiči, právní předchůdce žalobkyně ověřil prostřednictvím čestného prohlášení jednoho z rodičů, jež žalobkyně předložila. Jako své další výdaje žalovaný uvedl souhrnné výdaje na jídlo, dopravu a osobní náklady v celkové výši 3 140 Kč měsíčně a splátky půjček ve výši 2 600 Kč měsíčně. 7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému měla být tato skutečnost oznámena dopisem z 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky do 8. 12. 2020 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne. 8. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského