22 C 17/2021-40 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 8 445,99 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a poplatky ve 14 pravidelných splátkách, z nichž poslední byla splatná ke dni 7. 12. 2017. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce při podání žádosti o poskytnutí úvěru požadoval po žalované uvedení jejích příjmů a výdajů a dále provedl za účelem ověření, že proti žalované není vedeno exekuční či insolvenční řízení a za účelem zjištění, zda žalovaná nemá více než tři závazky vůči jiným věřitelům, lustraci v příslušných registrech. Dále žalobkyně podotkla, že zákon o spotřebitelském úvěru ani směrnice EU neobsahují taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele a neupravují ani rozsah nebo způsob kontroly informací poskytnutých spotřebitelem, tudíž je poskytovateli úvěru dán v tomto směru značný prostor k uvážení. Konečně zdůraznila, že pokud žalovaná nebyla úvěruschopná, pak uvedla nepravdivé informace při kontraktačním procesu. Žalovaná však své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnila. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku 6 100 Kč a zůstala tak právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 4 812,50 Kč na jistině úvěru, 278,89 Kč na úroku, 335,89 Kč na poplatku za vyhodnocení úvěru, 1 857,66 Kč na poplatku za sjednání úvěru a 1 161,05 Kč na inkasním poplatku. Pohledávka za žalovanou vzniklá z titulu předmětné smlouvy byla posléze postoupena žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně po žalované rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny Kč od 8. 12. 2017, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti poslední ujednané splátky, do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou. 2. Podáním ze dne 12. 8. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 6 545,99 Kč, co do úroku z prodlení z částky 4 812,50 Kč od 8. 12. 2017 do 31. 4. 2018 a co do úroku z prodlení z částky 2 912,50 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení. Toto zpětvzetí žalobkyně odůvodnila tím, že nemá k dispozici důkazní prostředky, jimiž by mohla prokázat, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalované, a tudíž po žalované nadále požaduje uhradit pouze částku odpovídající bezdůvodnému obohacení. 3. S ohledem na shora uvedené soud v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), který stanoví, že„ žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela“ ve spojení s § 96 odst. 2 věty první o.s.ř., dle níž„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“, rozhodl o částečném zastavení řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 8 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 770 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 3 200 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 576 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 000 Kč (celkem 14 546 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 039 Kč. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. K okamžité úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. 7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (respektive její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 10. Žalobkyně sice obecně popsala způsob, kterým měl její právní předchůdce zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů, avšak tato tvrzení ve vtahu k žalované nepodložila žádnými konkrétními listinnými důkazy, z nichž by byly patrné příjmy a výdaje žalované. Soud proto musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované nedostál. 11. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 12. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledáv