5 C 34/2021-36 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 451,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem čerpal částku ve výši 11 598 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr uhradil 3 006 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnil, v důsledku čehož žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 29. 10. 2020. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení neuhrazené jistiny 9 821,44 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Dále se pak domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 283,85 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 9 821,44 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 196,1 Kč od 13. 11. 2020 do 3. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 451,44 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla prověřována pomocí tzv. kreditního skóre. Tímto statickým modelem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Žalobkyně současně provedla kontrolu v externích úvěrových registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR. Žalobkyně vycházela z výpisů z účtu žalovaného a z hodnot životního minima dospělého člena domácnosti a jednoho dítěte a dále z měsíčních nákladů na bydlení dle ČSÚ. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázel splácet splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Roční úroková sazba byla dohodnuta ve výši 26,28 %. Ve smlouvě bylo současně ujednáno, že výše prvního čerpání činí 11 598 Kč za účelem nákupu zboží (nábytek), přičemž žalovaný se zavázal splatit tuto částku v 30 měsíčních splátkách po 501 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci. Roční úroková sazba byla dohodnuta ve výši 20,42 %. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že výše minimální měsíční splátky (která se skládá ze splátky úvěru a splátky splátkových programů) bude uvedena v pravidelném měsíčním výpisu. Ve smlouvě bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč (podle čl. 9 úvěrových podmínek pro případ prodlení s úhradou splátky) a po zesplatnění smluvní pokutu ve výši 10 % z nezaplacené jistiny, úroků a pojistného. V čl. 7 úvěrových podmínek bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po více jak 3 měsíce. 4. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že žije v podnájmu, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnán s příjmem 25 000 Kč měsíčně a příjmy ostatních členů domácnosti činí 6 100 Kč. Podle předložené úvěrové zprávy měl žalovaný v registru NRKI jeden záznam a žádný záznam v registru SOLUS. Žalobkyně dále předložila výpisy z bankovního účtu žalovaného za srpen až říjen 2019, z nichž soud zjistil, že v srpnu 2019 měl žalovaný příjmy 28 886,80 Kč a výdaje 28 410,63 Kč, pročež konečný zůstatek na účtu činil 491,97 Kč. V září měl žalovaný příjmy 26 978,75 Kč a výdaje 27 470,72 Kč, pročež konečný zůstatek na účtu činil 0 Kč, se závazky po splatnosti 195,38 Kč. V říjnu činily příjmy žalovaného 22 484 Kč a výdaje také 22 484 Kč, pročež konečný zůstatek na účtu byl 0 Kč, žalovaný závazky po splatnosti ve výši 195,38 Kč. V říjnu činily příjmy žalovaného 22 484 Kč a výdaje také 22 484 Kč, pročež konečný zůstatek na účtu byl 0 Kč a žalovaný měl závazky po splatnosti ve výši 1 020,78 Kč. 5. Z předložené tabulky„ [anonymizováno 5 slov]“ plyne, že žalovaný dne [datum] čerpal úvěr ve výši 11 598 Kč z důvodu nákupu zboží, přičemž uhradil prvních 6 splátek po 501 Kč a následně se ocitl v prodlení. Celkem uhradil 3 006 Kč. 6. Dopisem ze dne 29. 10. 2020, odeslaným následujícího dne, žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky 11 118,23 Kč do 14 dnů od sepsání této výzvy. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu rovněž předžalobní upomínkou ze dne 19. 11. 2020, odeslanou žalovanému následujícího dne. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru proto bylo povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. 13. Pokud poskytovatel úvěru této své povinnosti nedostojí, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 14. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského