6 C 47/2021-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 886,01 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne 3. 5. 2018 smlouvu o hotovostním bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k řádnému splacení do 3. 7. 2019 a to i s úrokem, poplatkem za administrativní činnost a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v celkové výši 8 186 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a ocitl se v prodlení. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 9 341,56 Kč a na poplatcích 7 544,45 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 908,21 Kč od 4. 7. 2019 do zaplacení. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru bylo od dlužníka požadováno uvedení příjmů a výdajů. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 3. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu a dále úrok, poplatek za vyhodnocení a sjednání úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek celkem ve výši 8 186 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit 14 měsíčními splátkami po 1 299 Kč do 3. 7. 2019 (smlouva o úvěru [číslo] ze dne 3. 5. 2018). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný a bydlí v nájmu. Příjem žalovaného z hlavního pracovního poměru představoval částku 14 500 Kč měsíčně. Běžné měsíční výdaje domácnosti pak výdaje na bydlení a energie ve výši 5 000 Kč a výdaje na dopravu a osobní náklady ve výši 1 000 Kč (žádost o úvěr ze dne 3. 5. 2018). Dle transakční historie uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně celkem 1 300 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (podací lístek ze dne 27. 2. 2020, výzva ze dne 26. 2. 2020). 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 11. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému byly při podpisu smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z. Soud však má za to, že s ohledem na žalovaného, jako spotřebitele, je soud povinen zkoumat, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dospívá k závěru, že na neplatnost smlouvy o úvěru je nutno nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, dotýká se společnosti jako celku. 12. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 13. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústav