20 C 159/2021-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 624 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 12. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], kterou se žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Smlouva byla uzavřena dálkovým způsobem přes [webová adresa]. Zápůjčka ve výši 8 000 Kč byla žalovanému poskytnuta dne 28. 11. 2019, když žalovaný se zavázal tuto zápůjčku splatit nejpozději do 19. 12. 2019 společně s poplatkem ve výši 2 624 Kč, za zpracování žádosti. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na současnou žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání a na základě provedených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dálkovým způsobem podepsána dne [datum] smlouva o zápůjčce [číslo] když částka ve výši 8 000 Kč byla téhož dne odeslána na účet žalovaného, což soud zjistil z potvrzení o provedené platbě a z vyjádření [anonymizováno] ze dne 30. 3. 2022. 4. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] (pohledávka [číslo]), na základě rámcové smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 2. 2021, když téhož dne byl žalovaný také vyzván k úhradě dlužné částky a výzva mu byla odeslána dle podacího lístku téhož dne, tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z. na žalobkyni. 5. Na základě shora uvedených zjištění má soud za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla podepsána smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanoví, že„ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Žalovanému byly na účet dne 28. 11. 2019 zaslány finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. 6. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ,„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že:„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ 7. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by se otázkou úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru zabývala a s ohledem na skutečnost, že se nedostavila k jednání, nebylo možno ji ani o tomto poučit, soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto otázku vůbec nezkoumala, což má za následek neplatnost smlouvy o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy platí, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. 8. Za této situace byl žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Žalovaný doposud nic nezaplatil, a proto je povinen uhradit žalobkyni celou částku. Soud žalobkyni přiznal i právo na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., avšak až od 27. 2. 2021, když žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dopisem ze dne 18. 2. 2021, který byl téhož dne odeslán, tedy ve smyslu § 573 o. z. se má za to, že výzva byla doručena dne 23. 2. 2021, lhůta k zaplacení byla v délce 3 dnů, tedy teprve až od 27. 2. 2021 se žalovaný dostal do prodlení. Ve zbytku žalovaného nároku soud žalobu zamítl, neboť se jednalo o požadavek plynoucí z absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce. 9. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142a o.s.ř. odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu (8 000 Kč – tj. 75%) a neúspěchu (2 624 Kč – tj. 25%), tedy v 50% celkových nákladů. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení – odměnou advokáta za tři úkony právní služby dle ustanovení § 14b) odst. 1 písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 14b) písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 300 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši 10 624 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle ust. § 14b) odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby a 21 % DPH z částky 1 200 Kč, tj. 252 Kč Celkem tak veškeré náklady řízení činí 2 252 Kč, tedy 50% představuje částku 1 126 Kč.