23 C 80/2021-27 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 789,06 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 35 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2019, [číslo] které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny uhradit také kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 370 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 3 252 Kč a inkasní poplatek ve výši 6 300 Kč, celkem tedy částku 65 072 Kč, o to ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč, kdy celý úvěr měl být splacen ke dni 31. 3. 2020. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, celkově uhradil 23 300 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020, tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 23 160,95 Kč, úroku ve výši 1 469,78 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 11 009,18 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 087,89 Kč, inkasního poplatku ve výši 4 044,20 Kč, smluvního úroku po splatnosti úvěru ve výši 2 312,92 Kč (15 % ročně z jistiny 23 160,95 Kč za dobu od 1. 4. 2020 do 29. 11. 2020), smluvní pokuty 5 628,11 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 541,95 Kč z jistiny za dobu od 1. 4. 2020 do 30. 11. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení 10 % ročně od 22. 12. 2020 do zaplacení z částky 23 160,95 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 768 Kč. 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení částky 20 923,97 Kč a co do smluvní pokuty 5 628,11 Kč. Soud proto řízení co do této částky částečně zastavil, a to v souladu s § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že na základě žádosti žalovaného byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne 31. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 35 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit společně s úrokem 3 370 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 17 150 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 3 252 Kč a inkasním poplatkem ve výši 6 300 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení alespoň jedné splátky řádně a včas, přičemž z textu smlouvy je zřejmé, že žalovaný převzal shora uvedenou částku v hotovosti v místě svého bydliště. Ve smlouvě pak byla dále pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku řádně a včas sjednána smluvní pokuta, rovněž byla stanovena výše nákladů na vymáhání pohledávky. V článku s názvem„ Splatnost úvěru a výše úroku“ bylo pro případ varianty úvěru se 14 měsíčními splátkami uvedeno, že úrok činí 15 % ročně. Žalovanému byl poskytnut i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Z žádosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je zaměstnaný, jeho měsíční mzda je 20 240 Kč. Jeho výdaje na bydlení a energie jsou 1 500 Kč měsíčně, na dopravu a jídlo hradí 1 500 Kč měsíčně, jeho srážky ze mzdy a výživné činí 10 983 Kč měsíčně. K těmto tvrzením nebyly doloženy žádné doklady. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021, v tomto oznámení odeslaném dne 19. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván i upomínkami ze dne 8. 2. 2021, 8. 3. 2021, 6. 4. 2021, výzvou k plnění ze dne 4. 5. 2021. Dále byla žalovanému odeslána předžalobní výzva ze dne 2. 6. 2021, ve které byl vyzván k úhradě svého dluhu s tím, že jinak bude podána žaloba. Dále byl žalobkyní předložen výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, ze kterého soud zjistil, že byly žalovanému zaslány tři obyčejné upomínací dopisy a čtyřikrát jej navštívil pověřený terénní pracovník v souvislosti s vymáháním dluhu. 6. Je zjevné, že mezi předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Předchůdkyně žalobkyně na požádání žalovaného poskytla finanční prostředky, které byl žalovaný následně povinen předchůdkyni žalobkyně vrátit v dohodnuté lhůtě splatnosti. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně smlouvu se žalovaným uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli. 7. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 8. Soud vzal z provedených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ověřeny žádnými doklady, když žalobkyně žádné doklady soudu nedoložila. Poskytovatel je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty o příjmové ani výdajové stránce žalovaného žalobkyně nedoložila a tím objektivně soudu neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Nadto nebylo ani ničím doloženo, že by byla prováděna lustrace žalovaného v registrech dlužníků a tím ověřena výše jeho případných jiných úvěrových splátek. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebit