5 C 106/2022-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 876 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta nejdříve s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Na základě uzavřené smlouvy pak žalovaný obdržel částku 16 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 13 376 Kč, která představuje úrok ve výši 2 043 Kč (sazba 19,98 % p. a.), odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 040 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 293 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 490 Kč. Žalovaný celkem na svůj dluh uhradil částku 7 500 Kč. Žalovaný tak dluží žalobkyni jistinu ve výši 13 370 Kč, částku 8 506 Kč na poplatcích a pevném úroku, dále úrok ve výši 16 844,19 Kč (tj. úrok ve výši 19,98 % ročně z jistiny za dobu od 3. 11. 2013 do 20. 1. 2020), zákonný úrok z prodlení 6 430,52 Kč (z částky jistiny za dobu od 1. 5. 2013 do 20. 1. 2020). Dále se žalobkyně domáhá částky úroku ve výši 19,98 % ročně z částky jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o půjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout půjčku ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou půjčku spolu s poplatkem ve výši 13 376 Kč, který představuje úrok ve výši 2 043 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 040 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 293 Kč (celkem tedy částku 29 376 Kč), splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 490 Kč. V dalším smluvní strany odkázaly na smluvní podmínky, dle kterých činí výše úrokové sazby 19,98 % p. a. Žalovanému byla půjčka poskytnuta v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. 4. Z protokolu o platební historii zákazníka [anonymizována dvě slova] bylo zjištěno, že žalovaný hradil splátky nepravidelně, když celkem na svůj dluh uhradil 7 500 Kč, naposledy hradil dne 23. 7. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému dle podacího lístku oznámeno, a to dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán 14. 2. 2020. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení výzvy. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 26. 11. 2021, jak vyplývá z dopisu ze dne 11. 11. 2021 a z přiloženého podacího lístku ze dne 12. 11. 2021 s tím, že jinak bude podána žaloba. 5. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který shora uvedený zákon zrušil,„ se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy.“ 6. Provedené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. který stanovuje, že„ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Na základě smlouvy žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, které měl v souladu s ujednáním ve smlouvě splatit společně se stanoveným úrokem a poplatky v pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žalobkyně to ani netvrdila. Byť byla smlouva o půjčce s ohledem na datum [datum] uzavírána v režimu zákona č. 145/2010 Sb., účinného do 24. 2. 2013, bylo i tak dle názoru soudu povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím půjčky zkoumat schopnost žalovaného tuto půjčku splácet, která jí vyplývala z článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen“ směrnice“). Směrnice je založena na principu úplné harmonizace, ve smyslu článku 27 se směrnice měla používat od 12. 5. 2010. Soud přitom má povinnost jako orgán veřejné moci aplikovat právo ES přednostně před českým na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, a to právě v případě jejich rozporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08). Princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Flaminio Costa v E.N.E.L., C -6/64, ECLI:EU:C: 1964. Směrnice jsou bezprostředně účinné, nelze přitom spotřebitelům upřít práva, která jim směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 jasně a přímo uděluje. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně je nutno vykládat za použití § 39 obč. zák., který stanovuje, že„ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“, jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 7. K závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o půjčce jako smlouvy spotřebitelské vede výklad shora uvedeného článku 8 odst. 1 směrnice, který stanoví, že„ členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ Podle čl. 23 směrnice,„ členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedené interpretaci nasvědčuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Podle stanoviska generálního advokáta„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008/48, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty.“ V tomto směru lze rovněž odkázat na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -106/77, Simmenthal (příp. rozsudek ve věci C -103/88, Costanzo), podle kterého se nepřihlíží k těm ustanovením národního práva, které jsou v rozporu s právem EU. Každý vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen v úplnosti používat právo EU a chránit práva, jež v tomto právním systému vznikají jednotlivcům, přičemž jednotlivci mohou spoléhat na ustanovení směrnice před národními soudy. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10. 8. Ve smyslu článku 8 směrnice byla předchůdkyně žalobkyně povinna před uzavřením smlouvy o půjčce posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných informací získaných od žalovaného. Jak vyplynulo z vyjádření žalobkyně, žalobkyně nemá zákaznickou kartu a ani kopie dokladů žalovaného k dispozici (tyto doklady uchazeč o půjčku pouze předkládá zástupci věřitele). Soud v takovém případě, kdy nebyly doloženy dané podklady, nemohl zjistit, zda a jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného půjčku splatit a dospěl k závěru, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno. 9. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák.,„ kdo se