6 C 158/2022-20 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 924 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne 5. 4. 2019 smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru prostřednictvím zprostředkovatele úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 2 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 490 Kč do 5. 5. 2019. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 9,75 % ročně od 29. 8. 2020 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni ke dni 28. 8. 2020. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. 2. Následně vzala žalobkyně svůj návrh ohledně částky 590 Kč a smluvní pokuty ve výši 924 Kč částečně zpět. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 5. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 2 000 Kč, jejíž převzetí žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit ve lhůtě 30 dnů. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku dosud ničeho. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 19. 8. 2020 postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky byla žalovanému zaslána (oznámení o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2020 s výzvou k úhradě ve lhůtě deseti dnů, podací lístek ze dne 9. 9. 2020, předžalobní výzva ze dne 9. 3. 2021, podací lístek ze dne 11. 3. 2021). 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 12. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení částky 590 Kč a smluvní pokuty ve výši 924 Kč částečně zpět, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil. 13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 5. 4. 2019 byla mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 2 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě 30 dnů. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil a dluží tak žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč, kterou neuhradil ani přes písemnou výzvu ze strany žalobkyně. S ohledem na prodlení žalovaného se splněním jejího dluhu má žalobkyně vedle plnění rovněž nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty týkající se posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. 15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně