6 C 197/2022-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 8 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 3 424 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] dne 6. 8. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr celkem ve výši 8 000 Kč, který se zavázal splatit ve stanovené lhůtě. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 8 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 773,92 Kč, náklady na upomínání ve výši 217 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny za dobu od 6. 9. 2020 do 8. 11. 2021 ve výši 3 424 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 11. 12. 2021 ve výši 8,25 %. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr bankovní a nebankovní registr klientských informací a insolvenční rejstřík. Podáním ze dne 15. 9. 2022 vzala žalobkyně svůj návrh částečně zpět. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 6. 8. 2020 smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému zaslány na jeho účet finanční prostředky dne 6. 8. 2020 ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a úrok 1 840 Kč ve lhůtě 30 dnů od poskytnutí úvěru s možností prodloužení splatnosti úvěru až na 360 dnů. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Dle článku 1 smlouvy byla úroková sazba sjednána dne ve výši 279,83 % ročně. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné části jistiny (smlouva o úvěru [číslo] ze dne 6. 8. 2020, výpisy z účtu [právnická osoba] [číslo] ze dne 6. 8. 2020 a 29. 8. 2019. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021). V oznámení o postoupení pohledávek byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2021, podací lístek ze dne 17. 12. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 7. 4. 2022, podací lístek). 5. Podáním ze dne 15. 9. 2022 vzal žalobce svůj návrh částečně ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 1 840 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 424 Kč bez udání důvodu zpět. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 13. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 424 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 840 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil. 14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 6. 8. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 5. 9. 2020. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil a dluží tak žalobkyni na jistině částku ve výši 8 000 Kč, kterou neuhradil ani přes písemnou výzvu ze strany žalobkyně. 15. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. 16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující u