27 C 61/2023-27 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 600 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 9. 2020, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč na jeho účet. Za to se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 600 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do 16. 10. 2020 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa]; žalovaný vložil do elektronického formuláře PIN kód, který mu předtím zaslala žalobkyně. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně po žalovaném požaduje částku jistiny a poplatku ve výši 12 600 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč za 5 zaslaných upomínek, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 600 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, majetkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s měsíčním příjmem 21 825 Kč, jeho měsíční výdaje činí 6 500 Kč, je svobodný, bezdětný a bydlí u rodičů. Žalobkyně při výpočtu výdajů žalovaného počítala s částkou nezabavitelného minima 7 772 Kč měsíčně. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 5. Účastníci dne 24. 9. 2020 podepsali smlouvu o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaný podepsal smlouvu dne 23. 9. 2020 vložením PIN kódu, který mu byl zaslán na jeho mobilní telefonní číslo, do elektronického formuláře na stránkách žalobkyně [webová adresa]. Žalovaný zaslal žalobkyni 23. 9. 2020 částku 1 Kč, čímž byla provedena jeho identifikace. Ve smlouvě se účastníci dohodli na poskytnutí částky 10 000 Kč, která byla 24. 9. 2020 poukázána na bankovní účet žalovaného (potvrzení o platbě). Žalovaný se vedle jistiny zavázal uhradit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 600 Kč. Splatnost byla dohodnuta do 16. 10. 2020. Ve smlouvě bylo stanoveno, že každá výzva k úhradě je zpoplatněna částkou 500 Kč. V případě prodlení byl žalovaný povinen hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Ze Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil základní informace k poskytnutí zápůjčky. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu upomínkami ze dne 23. 10. 2020, 30. 10. 2020, 6. 11. 2020, 15. 11. 2020 a 30. 11. 2020. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 27. 7. 2022, odeslanou téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 6. Z výplatních pásek žalovaného bylo zjištěno, že jeho čistý příjem za červen 2020 činil 21 974 Kč, za měsíc červenec 2020 pak 22 930 Kč. De dni 24. 9. 2020 nebyla vůči žalovanému vedena žádná exekuce. 7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi účastníky byla podepsána prostřednictvím elektronického podpisu smlouva o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Žalovaný na základě smlouvy obdržel finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 8. Žalobkyně v žalobě sice obecně popsala, jakým způsobem posuzovala úvěruschopnost žalovaného, nicméně ani přes výzvu soudu svá tvrzení nepodložila co do skutečných výdajů žalovaného žádnou listinou. Soud vzal za prokázané, že příjem žalovaného byl zkoumán a ověřen. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak i přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a dále dosavadní dluhové zatížení žalovaného. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. 9. Soud nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými výdaji žalovaného. Naopak vyšla jen z údajů sdělených žalovaným ohledně jeho výdajů, aniž by bylo zřejmé, že by tyto výdaje byly nějak reálně ověřovány. Žalobkyně nemůže v tomto ohledu argumentovat ani spoléháním se na poctivost spotřebitele s odkazem na § 6 o. z. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se povinnosti nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů klientem. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil; v tomto případě např. výpisem z bankovního účtu žalovaného nebo čestným prohlášením, že žalovaný opravdu žije u svých rodičů, kterým na bydlení buďto nepřispívá ničeho, nebo určitou pravidelnou částkou. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Žalobkyně místo toho do výdajů žalovaného zahrnula částku 7 772 Kč coby nezabavitelné minimum, která ovšem nemá žádnou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech konkrétního žadatele ve vztahu ke konkrétní výši úvěru a nedává žádný přehled o skutečných výdajích spotřebitele. Žalobkyně nedoložila ani žádné výstupy z databází dlužníků. Je to přitom poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona stanovenu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný spotřebitelský úvěr splatit. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. 10. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1,“ když žádné dokumenty o výdajích a lustraci žalovaného v databázích dlužníků nedoložila a tím neprokázala,