28 C 330/2025-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, který se zavázal žalovaný splatit do 20. 3. 2024. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 8 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 360,29 Kč, úrok ve výši 236,71 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 11 597 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení. Podáním ze dne 1. 10. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 5 600 Kč včetně úroku z prodlení požadovaného z této částky, neboť žalovaný tuto částku uhradil ještě před podáním žaloby.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Dle § 96 o. s. ř platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.4. S ohledem na žalobkyní učiněné částečné zpětvzetí žaloby rozhodl soud výrokem I. tohoto rozsudku podle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení částečně zastavil, a to pro částku 5 600 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 600 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení.5. Řízení tak bylo nadále vedeno již jen pro žalobkyní požadovanou částku 5 997 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 21. 3. 2024 do zaplacení.6. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností , IČO, , a žalovaným byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne 19. 2. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 8 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal uhradit jistinu, úrok 236,71 Kč a poplatek za sjednání úvěru 3 360,29 Kč do, Anonymizováno, 20. 3. 2024. Informace o poskytnutém úvěru byly shrnuty ve Formuláři pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 19. 2. 2024 poskytla /částku ve výši 8 000 Kč na účet č. , č. účtu, (informace o vlastníkovi, potvrzení o provedení transakce).7. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností , právnická osoba, ., na žalobkyni; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 4. 2025). Předžalobní výzvou ze dne 25. 4. 2025, která byla dle podacího lístku odeslána téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat,“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“10. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 ve znění účinném do 23. 7. 2021 platí, že „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“11. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní a zadáním SMS kódu po dřívějším ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 19. 2. 2024) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další