28 C 302/2025-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 16 470 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovanou dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytla částku 15 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč do 28. 11. 2022. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací osoby žalované v externích registrech (databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR, ISIR), dále provedla telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalované, zkontrolovala platební historii žalované ve vztahu k závazkům vůči žalobkyni. Aktuální finanční situaci žalované pak žalobkyně posoudila dle podkladů vyplněných žalovanou (čestné prohlášení) a dle lokality žalované, kdy žalobkyně uplatnila znalosti „z terénu“ získané obchodního zástupce, který žije v dané oblasti, a konečně zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté v kartě klienta. Žalovaná uhradila na pohledávku žalobkyně pouze částku 10 800 Kč a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 16 470 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit ve lhůtě 60 týdnů spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru, které žalobkyně taktéž soudu předložila. Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly shrnuty všechny podmínky, za nichž byl úvěr poskytnut.4. V evidenční kartě klienta je ohledně osoby žalované uvedeno, že ke dni uzavírání smlouvy o úvěru byla svobodná, bez vyživovacích povinností, s učňovským vzděláním, zaměstnaná na plný úvazek na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 12 143 Kč. Dále zde bylo uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, nevlastní žádné nemovité věci ani osobní vůz a dosud neměla u žalobkyně sjednán žádný úvěr. Výdaje žalované na bydlení byly vyčísleny částkou 4 872 Kč a celkové měsíční výdaje domácnosti pak částkou 9 232 Kč. Disponibilní zůstatek žalované tak činil 2 911 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že žalobkyně si vyžádala občanský průkaz žalované, nájemní smlouvu, výplatní pásky za měsíce červenec a srpen 2021 a pracovní smlouvu. Z platební historie plynou platby učiněné žalovanou v souhrnné výši 10 800 Kč.5. Předžalobní výzvou ze dne 17. 7. 2024, která byla odeslána dle podacího archu téhož dne, byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy.6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni , datum, ), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen n