Návrhem ze dne 25. 2. 2026 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 96 646,87 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 19. 5. 2025 distančním způsobem na adrese , webové stránky, na částku až do výše 46 700 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalované poskytnut dne 19. 5. 2025 bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, v částce 46 000 Kč. Před schválením žádosti o úvěr zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalované dle interní metodiky schválené ČNB. Úvěruschopnost ověřovala zejména nahlížením do databází, jako je registr bankovních a nebankovních klientských informací, insolvenční rejstřík, evidence exekucí. Dále na základě licence AISP žalobkyně ověřila se souhlasem žalované informace o jejím platebním účtu a provedených transakcích. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru, proto byla úvěrová smlouvy ze strany žalobkyně vypovězena a celý úvěr byl ke dni 17. 9. 2025 zesplatněn. Dluh žalované ke dni podání žaloby činil: jistina ve výši 45 989,29 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 912,02 Kč, smluvní úrok ve výši 47 509,47 Kč, poplatek za službu „klidné spaní“ ve výši 102,53 Kč, poplatek za službu „presto“ ve výši 164,40 Kč, poplatek za službu „informační SMS servis“ 26,93 Kč.2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.3. Zdejší soud nařídil jednání na den 21. 7. 2026. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaná se však na jednání bez jakékoliv omluvy nedostavila. Soud proto ve věci jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující: Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru až do výše 46 700 Kč s pevnou denní úrokovou sazbou ve výši 0,883 %, RPSN 1 286,34 % a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Dle smlouvy měly být prostředky poukázány na účet č. , č. účtu, .5. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že denní splátka v období 20. 5. 2025 – 11. 11. 2026 činila 416,33 Kč.6. Z posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaná žije sama. Její ověření měsíční příjem činí 28 333 Kč, zatímco žalovaná uvedla příjem ve výši 25 000 Kč. Pravidelné měsíční výdaje žalované činí: 5 000 Kč výdaje na půjčky, 6000 Kč na bydlení, 1 000 Kč další nezbytné výdaje a 2 000 Kč ostatní zbytné výdaje7. Ze záznamu o identifikovaných příjmech soud zjistil, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované činí 28 333.8. Ze sdělení , právnická osoba, ze dne 25. 6. 2026 soud zjistil, že dne 19. 5. 2025 byla na bankovní účet č. , č. účtu, připsána částka 46 000 Kč a v období od 15. 5. do 25. 5. 2025 byla žalovaná majitelem uvedeného účtu.9. Další označené důkazy (souhlas se zpracováním osobních údajů, předžalobní výzva, informace pro spotřebitele, přehled transakcí vyplacených spotřebiteli, všeobecné obchodní podmínky, upomínka, autorizace ověření totožnosti) soud neprováděl, neboť s ohledem na právní posouzení věci by byly nadbytečné.10. Na základě výše uvedeného soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dohodla se žalobkyní na podmínkách uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně poskytla žalované převodem na účet celkem částku 46 000 Kč, žalovaná však vrátila žalobkyni pouze 10,71 Kč. Vázán projednací zásadou zdejší soud vycházel v tomto bodě z vlastních tvrzení žalobkyně a bez adekvátní procesní aktivity žalované celkovou výši úhrady blíže nezkoumal.11. Po právní stránce se soud zabýval nejdříve platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (§ 86 odst. 1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy).12. Na prvním místě soud konstatuje, že žalobkyně nedokládá, z jakých zdrojů ověřovala úvěruschopnost žalované. Dle údajů uvedených žalobkyní náklady na život žalované v době poskytování úvěru činily 14 000 Kč, přičemž z toho 6 000 Kč tvořily náklady na bydlení a 5 000 Kč měsíční splátky na půjčky. Běžné náklady na jídlo, ošacení, léky a další tak činily pouhé 3 000 Kč. S přihlédnutím k tomu, že výše denní splátky na poskytnutý úvěr činila 416,33 Kč, měsíčně tedy splátka na úvěr přesahovala 12 000 Kč, lze uzavřít, že ukazatel DSTI žalované po poskytnutí úvěru dosahoval výše cca 57 % a výrazně tak přesahoval doporučení ČNB ve výši 40 %.13. Za uvedené situace je proto nutné uzavřít, že žalobkyně svým zákonným povinnostem nedostála a v důsledku není možné právní jednání v podobě smlouvy o úvěru hodnotit jako platné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).14. Z provedeného dokazování je ovšem také patrné, že žalobkyně poskytla žalované finanční plnění ve výši 46 000 Kč a žalovaná jí doposud vrátila pouze 10,71 Kč.15. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Na základě výše uvedeného soud zavázal žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 45 989,29 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývající části, tj. co do nároku na zaplacení smluvní pokuty, poplatků, úroků z prodlení a smluvních úroků žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Pokud se týká doby přiměřené možnostem žalované, pak zdejší soud akcentuje, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní a žádným způsobem se nevyjádřila ani nedostavila k nařízenému jednání. Soud tedy neměl možnost zjistit jakékoliv skutečnosti ohledně jejích majetkových poměrů a možností vrácení dlužné částky. Proto soud přistoupil k podpůrné aplikaci § 160 odst. 1 o.s.ř. a uložil povinnost k úhradě do 3 dnů od právní moci rozsudku.18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že v řízení převážně úspěšná žalovaná by měla právo na náhradu poměrné části jejích nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.