Návrhem ze dne 25. 2. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 061,64 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 15. 4. 2025 distančním způsobem na adrese , webové stránky, až do výše 21 500 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 15. 4. 2025 převodem na bankovní účet č. , č. účtu, v částce 16 000 Kč. Před schválením žádosti o úvěr zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dle interní metodiky schválené ČNB. Úvěruschopnost ověřovala zejména nahlížením do databází, jako je registr bankovních a nebankovních klientských informací, insolvenční rejstřík, evidence exekucí. Dále na základě licence AISP žalobkyně ověřila se souhlasem žalovaného informace o jeho platebním účtu a provedených transakcích. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, proto byla úvěrová smlouvy ze strany žalobkyně vypovězena a celý úvěr byl ke dni 15. 8. 2025 zesplatněn. Dluh žalovaného ke dni podání žaloby činil: jistina ve výši 15 999,32 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 317,82 Kč, smluvní úrok ve výši 19 427,55 Kč, poplatek za službu „klidné spaní“ ve výši 87,84 Kč, poplatek za službu „presto“ ve výši 164,40 Kč, poplatek za službu „informační SMS servis“ 23,04 Kč.2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.3. Zdejší soud nařídil jednání na den 21. 7. 2026. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se však k jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující: ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru až do výše 21 500 Kč s pevnou denní úrokovou sazbou ve výši 1,016 %, RPSN 1759,13 % a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Dle smlouvy měly být prostředky poukázány na účet č. , č. účtu, .5. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že v období od dubna 2025 do října 2026 byly žalovanému předepsány denní splátky ve výši 163,84 Kč.6. Z posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný žije v domácnosti sám, jeho ověřené měsíční příjmy činí 13 000 Kč. Náklady na bydlení činí 500 Kč, další nezbytné výdaje 2 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 2 500 Kč. Úvěruschopnost žalovaného posoudila žalobkyně jako úspěšnou.7. Ze záznamu o identifikovaných příjmech za období měsíců leden – duben 2025 soud zjistil, že žalovaný obdržel příchozí platby na účet ve výši od několika stovek korun až po několik tisíc, v zásadě v nahodilém rozsahu, přičemž s ohledem na rozsah poskytnutých informací nelze učinit žádný závěr o původu, povaze, pravidelnosti či udržitelnosti podobných příjmů. Ověřená výše měsíčních příjmů měla činit 13 000 Kč, avšak s přihlédnutím k výše uvedenému je tento závěr neprůkazný.8. Ze sdělení , právnická osoba, ze dne 29. 6. 2026 má soud za prokázané, že majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, je žalovaný a dne 15. 4. 2025 na tento účet byla připsána částka 16 000 Kč.9. Další označené důkazy (předžalobní výzva s potvrzením o odeslání, informace pro spotřebitele, ověření bankovní identity, souhlas se zpracování osobních údajů, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, upomínka, ověření totožnosti, všeobecné obchodní podmínky, informace pro spotřebitele) soud neprováděl, neboť s ohledem na právní posouzení věci by byly nadbytečné.10. Na základě výše uvedeného soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dohodl se žalobkyní na podmínkách uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet celkem částku 16 000 Kč, žalovaný však vrátil žalobkyni pouze 0,68 Kč. Vázán projednací zásadou zdejší soud vycházel v tomto bodě z vlastních tvrzení žalobkyně a bez adekvátní procesní aktivity žalovaného celkovou výši úhrady blíže nezkoumal.11. Po právní stránce se soud zabýval nejdříve platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (§ 86 odst. 1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy).12. Na prvním místě soud konstatuje, že žalobkyně nedokládá, z jakých zdrojů ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala lustrací v uvedených registrech, avšak výstupy z těchto registrů nikterak nedokládá. Ze záznamu o identifikovaných příjmech žalovaného je zřejmé, že žalovaný v době poskytování úvěru nedisponoval žádnými pravidelnými příjmy, jeho měsíční příjmy se pohybovaly v rozmezí od několika stovek korun až po několik tisíc, což v průměru činilo oněch 13 000 Kč. Soudu z předložených listin není zřejmé, do jaké míry jsou příjmy žalovaného pravidelné a udržitelné. Žalobkyně dále nikterak nedokládá, kolik činí měsíční výdaje žalovaného a jakého charakteru tyto výdaje jsou. Tvrzení, že náklady na bydlení činí 500 Kč, se soudu zdají poněkud nevěrohodné, zvláště v situaci, kdy k tomuto tvrzení žalobkyně nepředkládá žádný důkaz (např. nájemní smlouvu).13. Za uvedené situace je proto nutné uzavřít, že žalobkyně svým zákonným povinnostem nedostála a v důsledku není možné právní jednání v podobě smlouvy o úvěru hodnotit jako platné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).14. Z provedeného dokazování je ovšem také patrné, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční plnění ve výši 16 000 Kč a žalovaný jí doposud vrátil pouze 0,68 Kč.15. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Na základě výše uvedeného soud zavázal žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15 999,32 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývající části, tj. co do nároku na zaplacení poplatků, smluvní pokuty, úroků z prodlení a smluvních úroků žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Pokud se týká doby přiměřené možnostem žalovaného, pak zdejší soud akcentuje, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a žádným způsobem se nevyjádřil ani nedostavil k nařízenému jednání. Soud tedy neměl možnost zjistit jakékoliv skutečnosti ohledně jeho majetkových poměrů a možností vrácení dlužné částky. Proto soud přistoupil k podpůrné aplikaci § 160 odst. 1 o.s.ř. a uložil povinnost k úhradě do 3 dnů od právní moci rozsudku.18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že v řízení převážně úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu poměrné části jejích nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.