9 C 149/2025-68 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 19. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 20 241 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovanou uzavřeli dne 29. 1. 2025 smlouvu o úvěru na základě které byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet společně s úrokem a poplatky. Žalovaná svoji povinnost splatit úvěr nesplnila. Žalobkyně vedle nesplacené jistiny 14 375 Kč, požaduje i zaplacení poplatku za bezpečnou splátku v výši 396 Kč, úrok ve výši 2 940 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalovaná zaplatila pouze částku 1 718 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr řádně nesplácela proto jej žalobkyně zesplatnila k 20. 6. 2025 a vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru.2. K jednání soudu dne 12. 2. 2026 se žádný z účastníků řízení nedostavil. Zástupce žalobkyně se z jednání omluvil, žalovaná nikoliv. Předvolání k jednání bylo žalované doručeno dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. Soud postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.3. Z provedeného dokazování byly prokázány tyto skutečnosti. Žalobkyně a žalovaná uzavřeli 29. 1. 2025 smlouvu na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázal žalobkyni vrátit tuto částku společně s úrokem dle splátkového kalendáře a poplatky v měsíčních splátkách. Toto bylo prokázáno smlouvou o úvěru, úvěrovými podmínkami. Podle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná na základě této smlouvy vyčerpala celkem částku 15 000 Kč.4. Z Karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně získala o žalované informace ke spotřebitelskému úvěru ve výši 15 000 Kč – nemá žádné vyživovací povinnosti, je zaměstnaný s příjmem 23 000 Kč měsíčně, příjmy ostatních členů domácnosti byly vyčísleny částkou 55 000 Kč měsíčně, není, platí splátky úvěru jiným společnostem ve výši 9 500 Kč měsíčně. Z dostupných registrů bylo zjištěno, že neprochází systémem ISIR, v systému NRKI nemá žádný záznam, v systému SOLUS není nebo má příznak C, Z, v systému CRIBIS nemá záznam o exekuci.5. Podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném v době uzavření předmětné smlouvy, (dále ZSÚ) je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě nelze učinit závěr, že žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy s žalovanou postupovala s odbornou péčí a splnila svou povinnost posoudit schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet. Žalobkyně měla posoudit úvěruschopnost žalované tak, že byla vyhodnocena na základě tvrzení žalované o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně postupuje podle Metodiky posouzení úvěruschopnosti klient, dle které doplňuje konkrétní výpočty hodnoty MLS, jak klienta, tak jeho domácnosti. Přitom u MLS klienta bylo vycházeno z příjmu žalované ve výši 23 000 Kč, minimálního životního minima členů domácnosti ve výši 4 470 Kč, splátky uvedené žalovanou ve výši 9 500 Kč měsíčně. Dále ilustrací ISIR, SOLUS, NRKI a CRIBIS. Účelem povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, jenž vyplývá ze shora cit. zákonných ustanovení, je ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnosti jako celku, neboť napomáhá předcházet negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí a součástí této péče je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k jejich prověření a posouzení. Důsledkem nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele je dle již ustálené judikatury závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku k tomu viz. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-79/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud má za to, že žalobkyně sice tvrdí, že byla zjišťována schopnost žalovaného úvěr splácet, nicméně ničím neprokazuje, co bylo zjištěno, zejména pak pokud jde o příjmy žalované – nebyla ověřena tvrzená výše příjmu žalované. Byly vyčísleny výdaje žalované, tedy její životní minimum. Byla také zjištěna výše jejích splátek jiných úvěrů. Podstatný je tedy zejména příjem žalované, zda je schopna krýt své výdaje a platit své jiné závazky. Pokud jde o zjišťování příjmů a výdajů celé domácnosti, tak zde nebylo prokázáno, že by byl zjištěn příjem těchto osob a že žalovaná má právo s tímto příjmem disponovat a mohlo by tak být z tohoto údaje vycházeno. Jak uvedeno výše, tak požadovaná povinnost prověřovat úvěruschopnost není jen formálním aktem, ale musí jít o činnost, které vede k jistému a určitému zjištění poměrů žadatele o úvěr. Soud má za to, že žalobkyně tuto svoji povinnost zanedbala a nesplnila tak povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZS. Předmětnou úvěrovou smlouvu proto soud hodnotí jako absolutně neplatné právní jednání se všemi důsledky, jež z tohoto závěru plynou.10. Nárok žalobkyně proto soud posoudil jako pohledávku z bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně poskytla žalované částku celkem ve výši 15 000 Kč. Žalovaná uhradila na svůj dluh uhradila částku 1 718 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 282 Kč. Soud vzhledem k přijatým výše uvedeným závěrům zbytek žaloby shledal za nedůvodnou a jako takovou ji zamítl, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku. O úroku z prodlení rozhodoval soud podle § 1970 o. z. a uložil jej žalované zaplatit od 7. 7. 2025 tj. od data následujícího poté co měla dle předžalobní výzvy uvedenou částku zaplatit.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 963,33 Kč (zaokrouhleno na 2 933 Kč), přičemž tato částka představuje 31,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,62 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,38 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 810 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 241 Kč sestávající z částky 1 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 170 Kč ve výši 1 505,70 Kč.