5 C 125/2023-54 — Okresní soud v Jindřichově Hradci

1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ze dne 17. 7. 2023, doplněnou dne 18. 9. 2023, domáhá se žalobkyně zaplacení částky ve výši 22 545,78 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 22. 10. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (nyní: [právnická osoba]) a žalovanou. 2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznává, při uzavření smlouvy došlo k porušení ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., ve smlouvě sjednaná smluvní odměna se příčí dobrým mravům, smlouva je neplatná. 3. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO], byla zjištěna z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka [číslo]. 4. Dle oznámení ČNB ze dne 15. 9. 2014, činnost [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [jméno] na území České republiky podle názoru České národní banky přesahuje rámec provedené notifikace k přeshraničnímu poskytování služeb. Podle dostupných informací o charakteru spotřebitelských úvěrů, které hodlá [příjmení] [příjmení] [jméno] na českém trhu nabízet, lze konstatovat, že se jedná o úvěry, které v některých případech přesahujících dolní hranici 5 000 Kč budou naplňovat definici spotřebitelského úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, který tedy [příjmení] [příjmení] [jméno] bude povinna respektovat. 5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 22. 10. 2020, ve spojení s obchodními podmínkami (nedílná součást smlouvy), bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] (dále též:„ [právnická osoba]“) se zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr až do výše 80 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru (ke dni uzavření smlouvy 10,40 % měsíčně) a poplatek za čerpání (0,00%) pravidelnými měsíčními splátkami ve výši odpovídající minimálním splátkám dle obchodních podmínek, tj. ve výši: 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to vždy každý měsíc v ten jistý kalendářní den, ke kterému byly finanční prostředky dle smlouvy připsány na bankovní účet. Smluvní strany se dohodly, že veškerá práva a povinnosti ze smlouvy, včetně veškerých ujednání, tvořících součást smlouvy, se řídí právem České republiky. 6. Žalované byly poskytnuty standardní informace o úvěru (standardní informace o spotřebitelském úvěru). 7. Při uzavírání smlouvy žalovaná poskytla společnost [právnická osoba] fotografii občanského průkazu, spolu se svou fotografií (fotografie). 8. Z potvrzení o provedených platbách a z přehledu plateb se podává, že žalovaná čerpala cekem částku ve výši 27 795 Kč a uhradila celkem částku ve výši 50 000 Kč 9. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek je zřejmé, že tato byla uzavřena dne 27. 1. 2020 mezi žalobkyní, jako postupníkem a [právnická osoba] [příjmení] [jméno], jako postupitelem; strany si domluvily na postupování pohledávek z nesplácených spotřebitelských úvěrů, které jsou v lhůtě po splatnosti delší než 90 dnů, včetně veškerých souvisejících práv na základě dílčích smluv – formou datového souboru; dle části souboru byla postoupena, mimo jiné, i pohledávka za žalovanou ve výši 22 547,78 Kč. 10. Dne 11.5.2023 bylo vyhotoveno oznámení o postoupení pohledávky a zároveň předžalobní výzva – z které plyne, že žalovaná byla vyzvána k uhrazení částky v celkové výši 30 966,78 Kč; téhož dne byly listiny odeslány žalované (podací lístek). 11. Dokazování, jak popsáno shora, vyhodnotil soud jako dostačující k tomu, aby bylo možno věc po skutkové stránce uzavřít a následně posoudit z hledisek právních. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti postupem dle ustanovení § 132 o. s. ř. Bylo vyhověno všem důkazním návrhům. 12. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: Dne 22. 10. 2022 projevily žalovaná a [právnická osoba] vůli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla tato společnost žalované částku v celkové výši 27 795 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit, zaplatit úroky z úvěru a poplatek za čerpání. Žalovaná žalobkyni vrátila částku ve výši 50 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka [právnická osoba] za žalovanou z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni. Žalobkyně neprokazuje, že její právní předchůdce dostál své předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k uhrazení dluhu. 13. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaná je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku); jedná se o smlouvu spotřebitelskou. 14. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Dle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy se jednalo o neplatnost relativní (ustanovení § 586 občanského zákoníku), kterou může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (ustanovení § 87 odst. 1 spotřebitelského úvěru). Tato právní úprava však byla v rozporu s unijním právem, když články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (dále jen:„ směrnice 2008/48“) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době – srovnej: rozsudek Soudního dvora ve věci C [číslo]. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu Costa v . Enel ze dne 15. července 1964, kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. Zásada nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU. Z platného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vráti