11 C 240/2021-27 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 16 835,60 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]). Dle žalobkyně její předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného a zjištěné informace zaznamenala do zákaznické karty oproti příslušným dokumentům. Na základě takto zjištěných informací nebyl důvod pochybovat o schopnosti žalovaného poskytnutou zápůjčku splácet. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se zavázal vrátit společně s poplatkem ve výši 8 917 Kč sestávajícím z úroku ve výši 1 789 Kč (s úrokovou sazbou 29 % ročně), poplatkem za administrativní činnost ve výši 4 180 Kč a poplatkem za komfortní splácení ve výši 2 948 Kč v 60 týdenních splátkách nejpozději do [datum]. Žalovaný však svůj dluh řádně nehradil, poslední splátku zaplatil dne [datum], přičemž uhradil pouze 1 000 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného požadovala předchůdkyně žalobkyně zaplacení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné jistiny ve výši 9 174,41 Kč a poplatku ve výši 7 661,19 Kč. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným v celkové výši 16 835,60 Kč na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Po postoupení pohledávky žalovaný nic neuhradil. 2. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je cizím státním příslušníkem (členského státu EU), zabýval se soud nejprve otázkou své příslušnosti a otázkou rozhodného práva. V době zahájení řízení měl žalovaný faktické bydliště na území ČR na adrese [adresa žalovaného]. 3. Dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 4 odst. 2 nařízení Brusel I bis se na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Dle ustanovení § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, postupují tuzemské soudy v řízení podle tuzemských procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu), k procesní způsobilosti cizince postačuje, je-li tu podle tuzemského práva. Tímto způsobem je dána pravomoc soudů České republiky v tomto případě a rovněž místní příslušnost soudu podepsaného (§ 84 a 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). 4. Dle ustanovení čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, je primárním kritériem pro určení rozhodného práva jeho volba. Pokud k volbě práva nedošlo, je dle čl. 6 tohoto nařízení pro spotřebitelské smlouvy uzavřené fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Rozhodným právem v této věci, a to procesním i hmotným, je tedy právo české. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise. 6. Z provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] Smlouva byla oběma stranami podepsána jako potvrzení toho, že žalovanému byly v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Ze smlouvy soud dále zjistil, že žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit společně s poplatkem ve výši 8 917 Kč představujícím úrok ve výši 1 789 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 180 Kč a poplatek za komfortní splácení (prakticky hotovostní inkaso splátek) ve výši 2 948 Kč, celkem tedy částku 18 917 Kč v rámci 60 týdenních splátek po 316 Kč (s poslední splátkou ve výši 273 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Součástí smlouvy bylo ujednání o zápůjční úrokové sazbě ve výši 29 % ročně jako pevné po celou dobu trvání závazku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně, jak soud zjistil z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], předžalobní výzvy ze dne [datum], ale především z přehledu plateb. Právě z přehledu plateb má soud za prokázané, že žalovaný za celou dobu uhradil pouze jednu splátku, a to dne [datum] ve výši 1 000 Kč. Na jistině zůstával žalovanému dluh 9 174,41 Kč a poplatku 7 661,19 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a podacích lístků soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky a současně informován o postoupení pohledávky na žalobkyni. Skutečnost, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena, má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postupovaných pohledávek. K postoupení došlo s účinností ke dni [datum]. Předžalobní upomínkou byla žalovanému dána náhradní lhůta k úhradě dluhu nejpozději do [datum], ani v té však dlužnou částku neuhradil. 7. K prokázání tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně ověřena, žalobkyně předložila zákaznickou kartu (fakticky žádost o zápůjčku). Tato karta byla oběma smluvními stranami podepsána dne [datum]. Z karty soud zjistil, že obsahuje základní informace o poměrech žalovaného, které žalovaný při žádosti sdělil. V kartě bylo uvedeno, že v době žádosti o zápůjčku byl žalovaný svobodný, jeho nejvyšší dosažené vzdělání bylo základní, výživou byl povinen k jedné další osobě a žil v nájmu. Žalovaný dále uvedl, že měl jediný příjem z plného pracovního úvazku ve výši 17 500 Kč čistého měsíčně. Zaměstnání žalovaného bylo předchůdkyní žalobkyně ověřeno oproti předložené pracovní smlouvě. Ohledně měsíčních výdajů žalovaného předchůdkyně žalobkyně uvažovala odhadnuté měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč. Současně bylo ověřeno, že žalovaný neměl v době žádosti o zápůjčku jiný úvěrový závazek u předchůdkyně žalobkyně, ani jiné společnosti. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že finanční zůstatek žalovaného je pro splácení sjednaných splátek dostatečný. 8. Ve výše uvedeném postupu předchůdkyně žalobkyně při zjišťování skutečných poměrů žalovaného soud spatřuje několik nedostatků, kterých by se obezřetný poskytovatel spotřebitelských úvěrů neměl dopustit. Pokud jde o příjem žalovaného, předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z pracovní smlouvy, která je však způsobilá osvědčit pouze vznik a trvání pracovního poměru žalovaného (včetně základních pravidel pro odměňování žalovaného za výkon práce). Skutečný příjem nemusí vždy odpovídat tomu, jak je sjednán v pracovní smlouvě (může zahrnovat různé odměny či příplatky apod.). Příjem tedy správně měl být ověřen alespoň oproti výplatním páskám, nebo výpisům z účtu. Zásadní pochybení soud spatřuje v hodnocení výdajů žalovaného, kdy se vycházelo pouze z odhadnutých měsíčních výdajů jedince. To by samo o sobě nevyvolávalo pochybnosti, neboť je přípustné namísto zjišťování jednotlivých (běžných) výdajů jedince uplatnit například státem statisticky vygenerované údaje o průměrných měsíčních výdajích jedince. V tomto případě však odhadovaná částka 4 000 Kč měsíčně nemůže být reálná. Náklady žalovanému na bydlení (tj. nájemné, jehož výši navíc předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala) a jeho výdaje navýšené o výdaje vynaložené na výživu další osoby musí být podstatně vyšší. Nehledě na to, že k měsíčním výdajům patří také běžné výdaje žalovaného, zejména na stravu, dopravu, ošacení apod. Lze uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřena jen povrchně a účelově. 9. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vznikne smlouva o zápůjčce, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 věta první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. 10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotře