11 C 250/2021-26 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 12 434,50 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] (dále též„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému na jeho bankovní účet dne [datum] částku 10 000 Kč. Tuto částku byl žalovaný povinen vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 434,50 Kč nejpozději do [datum]. Dle žalobkyně žalovaný poskytnutý úvěr včetně poplatku ve lhůtě nevrátil. Neuhrazená pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovaný svůj dluh ani poté neuhradil. 2. Žalobkyně dále tvrdila, že její předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho platební schopnosti. K tomu žalobkyně uvedla, že se vycházelo z údajů o příjmech uvedených žalovaným doplněných lustrací osoby žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], [příjmení], CRKI a BRKI. Podle žalobkyně již není potřeba tvrdit další skutečnosti, ani provádět další důkazy. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise. Pravomoc podepsaného soudu k projednání předmětné věci je dána i přes to, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena rozhodčí smlouva, jež omezovala způsob řešení sporů vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru výlučně na rozhodčí řízení. V souladu s § 106 odst. 1 o. s. ř. nicméně nebyla vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, soud tedy věc projednal bez dalšího, aniž by se zabýval platností rozhodčí smlouvy. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce. Ze smlouvy soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně se zavázala dne [datum] poskytnout žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Na základě výpisu z účtu soud nemá pochyb o tom, že předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnila, neboť dne [datum] byly skutečně prostředky ve výši 10 000 Kč připsány na bankovní účet žalovaného. Ze zprávy [obec] spořitelny ze dne [datum] má soud za prokázané, že majitelem uvedeného bankovního účtu byl skutečně žalovaný. Ze znění smlouvy pak vyplývá povinnost žalovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutý zápůjčky ve výši 2 434,50 Kč jednorázově nejpozději do [datum]. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky upravující zejména způsob uzavření smlouvy a obecně definované povinnosti smluvních stran. Z oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího lístku soud zjistil, že žalovaný ve lhůtě splatnosti zápůjčku spolu s poplatek neuhradil, resp. předchůdkyně žalobkyně měla za žalovaným pohledávku odpovídající poskytnutým peněžním prostředkům a sjednanému poplatku. Tuto pohledávku předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno se současnou výzvou k úhradě dluhu (ve smyslu poslední upomínky před podáním žaloby). Dlužná částka však zůstala žalovaným neuhrazena. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., tj. účinném v období od [datum] do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle ustanovení § 3 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu věci s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením soud posuzoval závazkový vztah mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle ustanovení upravujících smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., ačkoliv předkládané listinné důkazy svědčily o uzavření smlouvy o zápůjčce. Smlouva o zápůjčce je reálná smlouva, jež vzniká okamžikem přenechání, resp. odevzdání zapůjčené věci vydlužiteli. Právní jednání v podobě podepsané smlouvy pak jen stvrzuje splnění smluvené povinnosti. Naopak smlouva o úvěru je konsenzuální smlouva, která vzniká okamžikem uzavření, tj. sjednání obsahu závazku, jehož podpisem smluvní strany projevují vůli se jím řídit. Taktomu bylo i v tomto případě, neboť peněžní prostředky byly poskytnuty až na základě ujednaného závazku. Soud na předmětný závazkový vztah vedle obecných ustanovení aplikoval i shora uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (nejednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Věřitel je dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru povinen při poskytování spotřebitelského úvěru s odbornou péčí bez důvodných pochybností posoudit schopnost spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. Při posuzování pak věřitel vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Věřitel však musí při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. (k uvedeným závěrům viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). Z výše uvedeného vyplývá, že spotřebitelský úvěr může být poskytnut pouze za situace, kdy je z informací zjištěných věřitelem bez důvodných pochybností zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splatit, jinak je smlouva neplatná. 8. Žalobkyně v tomto případě k otázce prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr tvrdila jen obecně, že její předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného, kterým neměla důvod nevěřit, a že ověřila majetkové poměry žalovaného ve veřejných databázích a rejstřících. Tato svá tvrzení i přes výzvu soudu nijak konkretizovala, ani nedoplnila příslušnými listinnými důkazy. Z provedeného dokazování soud mohl učinit jednoznačný závěr, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována jen povrchně a účelově. V žádném případě nebyl dodržen odborný přístup tak, jak vyžaduje zákon doplněný ustálenou judikaturou. V takovém případě nelze považovat povinnost předchůdkyně žalobkyně kladenou zákonem o spotřebitelském úvěru za splněnou, a předmětnou smlouvu za platně a účinně uzavřenou. Dle názoru soudu se přitom jedná o neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť žalovaný je slabší smluvní stranou a při právním jednání s podnikatelem se vyžaduje vyšší míra ochrany jeho práv, která v tomto případě nebyla zajištěna. 9. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou