11 C 324/2021-18 — Okresní soud v Jihlavě

1. Při odůvodňování tohoto rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 6 202 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) v elektronické podobě. Na základě smlouvy byly žalované dne [datum] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 900 Kč, které však řádně nevrátila. Nárok žalobkyně tedy představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru v celé výši 4 900 Kč a poplatek ve výši 1 302 Kč, který měla žalovaná vrátit spolu s jistinou. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. Pravomoc podepsaného soudu k projednání předmětné věci je dána i přes to, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena rozhodčí smlouva, jež omezovala způsob řešení sporů vyplývajících z předmětné smlouvy výlučně na rozhodčí řízení. V souladu s § 106 odst. 1 o. s. ř. nicméně nebyla vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, soud tedy věc projednal bez dalšího, aniž by se zabýval platností rozhodčí smlouvy. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to s účinností ke dni [datum], kdy byly na účet žalované poskytnuty sjednané peněžní prostředky ve výši 4 900 Kč. Poskytnuté prostředky byla žalovaná povinna vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 302 Kč nejpozději do [datum]. V této lhůtě však žalovaná nic neuhradila. Pohledávka za žalovanou v celé neuhrazené výši 6 202 Kč byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem ze dne [datum]. Současně byla vyzvána k úhradě dluhu, a to obyčejnou výzvou, jež je součástí zmíněného oznámení, a dále předžalobní upomínkou. Ani po postoupení pohledávky a písemných výzvách žalovaná svůj dluh neuhradila. 5. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně ověřila úvěruschopnost žalované tím, že nahlédla do blíže uvedených veřejných databází evidujících dluhy po splatnosti a existující závazky. Dle žalobkyně nebyly dány důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaná nebyla schopna poskytnutou zápůjčku vrátit. Jiná skutková tvrzení žalobkyně neposkytla, ani nepovažovala za nutné navrhovat a provádět další důkazy. 6. Na základě stručného právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru v souladu se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., tj. účinném v období od [datum] do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytovala spotřebitelský úvěr v rámci podnikatelské činnosti, byla povinna řídit se ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak, aby nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost ověřila pouze nahlédnutím do veřejných databází, což považovala za dostatečný způsob zjištění poměrů žalované. Žalobkyně proto ani nenavrhovala žádné důkazy. Soud tedy ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru považuje povinnost předchůdkyně žalobkyně na ověření úvěruschopnosti žalované za nesplněnou, a smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Tato neplatnost je podle § 588 o. z. neplatností absolutní pro rozpor s dobrými mravy, neboť spotřebitel je slabší smluvní stranou a při právním jednání s podnikatelem se vyžaduje vyšší míra ochrany jeho práv, což v tomto případě nebylo zajištěno. 7. Z důvodu neplatnosti smlouvy ex-tunc a neexistenci jiného platného smluvního ujednání nelze uzavřít, že by mezi stranami byla platně ujednána jakákoli plnění včetně poplatku. V řízení nicméně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 900 Kč. V úvahu by tedy přicházelo vyhovění žaloby v rozsahu, v němž je žalovaná v souladu s § 2991 o. z. povinna vrátit žalobkyni (na kterou byla podle § 1879 o. z. pohledávka za žalovanou řádně postoupena), oč se obohatila. Bezdůvodné obohacení by odpovídalo skutečně poskytnutým peněžním prostředkům, které žalovaná dosud nevrátila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná skutečně nic neuhradila. Soud proto žalobkyni přiznal celou poskytnutou„ jistinu“ ve výši 4 900 Kč společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo žalované uloženo, aby žalovanou částku zaplatila do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 8. Vzhledem k výše uvedené neplatnosti smlouvy soud výrokem II. tohoto rozsudku žalobu ve zbývajícím rozsahu, odpovídajícím poplatku za poskytnutí zápůjčky, zamítnul. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohlednil částečný úspěch žalované představovaný částkou 1 302 Kč, který ve vztahu k úspěchu žalobkyně představovanému částkou 4 900 Kč, znamená úspěch 21 % z celkového předmětu řízení, čemuž odpovídá úspěch žalobkyně 79 %. Žalobkyně tak má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalované, po započtení procesního úspěchu žalované, právo na náhradu 58 % jí vzniklých nákladů řízení. 10. V případě plného úspěchu žalobkyně ve věci by jí náležela náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jenž by představovalo právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a žaloby) ve výši 3x 200 Kč podle § 8 odst. 1, § 14b bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Dále by žalobkyni náležel třikrát režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, z uvedených částek náhrada za DPH o sazbě 21% ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem by tak náklady řízení na straně žalobkyně činily 1 489 Kč. 11. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou, žalobkyni dle úspěchu v řízení přiznanou částečnou náhradu nákladů řízení (58 %) ve výši 863,62 Kč.