13 C 98/2023-27 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení pohledávky 16 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně ode dne 8. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 788,05 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 100 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a dále částku 2 448 Kč s odůvodněním, že dne 1. 4. 2022 uzavřela společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] s účinností od 21. 4. 2022, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, na základě níž byl žalované poskytnut bezhotovostně úvěr ve výši 16 000 Kč, který se zavázala spolu s příslušenstvím vrátit do dne 4. 5. 2022 – splacení bez prodloužení. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že žalovaná požádala o poskytnutí úvěru online na internetových stránkách [webová adresa] vyplněním formuláře a uvedením registračních údajů, včetně čísla občanského průkazu. V rámci dokončení žádosti provedla žalovaná tzv. verifikační platbu, odeslanou z jejího osobního bankovního účtu. Na základě těchto informací původní věřitelka zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, respektive prověřování bonity, tedy kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalované byla žádost následně schválena a na bankovní účet dle verifikační platby odeslána částka 16 000 Kč. Žalovaná zapůjčenou částku neuhradila řádně a včas, proto jí vznikla v souladu se smlouvou povinnost zaplatit původní věřitelce smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a paušální náhradu nákladů spojených s upomínáním. Ke dni 8. 12. 2021, kdy byla mezi původní věřitelkou a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek, dosáhla úvěrová pohledávka výše 18 548 Kč, jež sestávala z jistiny ve výši 16 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 448 Kč počítané z částky 16 000 Kč za dobu od 5. 5. 2022 do 5. 10. 2022, paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 100 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 16 000 Kč za dobu od 5. 5. 2022 do 5. 10. 2022 a náhrady nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 473 Kč (odchozí dopis 39 Kč, odchozí dopis doporučeně 50 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč a 2 x osobní návštěva 217 Kč). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud se v projednávané věci zabýval nejdříve otázkou, zda je u žalobkyně dána její aktivní legitimace ve věci, přičemž vycházel z žalobkyní předložených a soudem provedených listinných důkazů. Těmito bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 8. 11. 2021 s žalobkyní rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, strany smlouvy následně společně prohlásily, že dne 5. 10. 2022 byla na žalobkyni postoupena předmětná pohledávka za žalovanou a dne 13. 10. 2022 vyhotovila postupitelka oznámení o postoupení pohledávky, které následujícího dne bylo žalované odesláno. Notifikaci proto soud považuje za řádnou a aktivní legitimaci žalobkyně za danou. 4. Soud ve věci rozhodl na základě žalobkyní předložených a soudem provedených listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy [číslo] že jejími smluvními stranami byla právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná a jejím předmětem bezúročný úvěr ve výši 16 000 Kč se splatností ke dni 4. 5. 2022. Dle textace smlouvy byla tato uzavřena distančním způsobem verifikací platby uskutečněné žalovanou dne 21. 4. 2022. Dle výpisu z účtu [číslo] kterým žalobkyně dokládala projev souhlasu žalované s uzavřením smlouvy je zřejmé, že žalovaná sice provedla z bankovního účtu č. [bankovní účet] vedeného na své jméno platbu ve výši 0,01 Kč ve prospěch daného účtu, ale stalo se tak již dne 9. 3. 2022, tedy dříve, než měla být předložená úvěrová smlouva v důsledku verifikace uzavřena. Žádná jiná verifikační platba doložena nebyla. Není tak možné učinit jakýkoliv závěr o obsahu smluvního ujednání, s nímž měla žalovaná prostřednictvím verifikační platby souhlasit. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). 7. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 104 ZSÚ vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 10. Z § 562 odst. 1 o. z. vyplývá, že písemná forma právního jednání ve smyslu § 561 o. z. je zachována (tedy i jeho platnost, jež je u písemné formy právního jednání podmíněna podpisem jednajícího), jestliže prostředek, jehož bylo při právním jednání použito, umožňuje zachytit obsah právního jednání a určit jednající osobu. 11. Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud z hlediska skutkového k závěru, že nelze mít za prokázané tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy s žalovanou. Jakkoliv soud plně reflektuje právem aprobovanou možnost uzavírat smlouvy distančním způsobem, zde prostřednictvím internetu, nezbavuje tento způsob kontraktace žalobkyni povinnosti přesvědčivě prokázat, že došlo právě ze strany žalované k akceptaci smlouvy o konkrétním, žalobou tvrzeném, obsahu. Takový skutkový závěr však na základě žalobkyní předložených důkazů nebylo v daném případě s ohledem na shora uvedené možno učinit. 12. I kdyby však měl soud uzavření smlouvy za doložené, nebylo by možno na základě provedených důkazů přisvědčit žalobkyni, že dostála zákonné povinnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Této zákonné podmínky se totiž nijak nedotýká ani obsah smlouvy ani žádný jiný z předložených důkazů. 13. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření tvrzené smlouvy, tj. ve znění do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je výchozích zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 16. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. z