Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 15. 4. 2026 se žalobkyně domáhala zaplacení jednak částky 40 484 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 17 022,46 Kč, z úroku ve výši 756,85 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 700 Kč, z poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 176,12 Kč, z poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 828,57 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, jednak kapitalizovaného úroku ve výši 1 903,33 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 478,35 Kč, jednak úroku ve výši 8 % ročně z částky 17 022,46 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 779,31 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení. Uvedla, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), dne 14. 10. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný na základě smlouvy čerpal hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč, zavázal se vedle jistiny úvěru a úroku ve výši 1 014 Kč zaplatit původnímu věřiteli poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, prostřednictvím 14měsíčních splátek po 2 656 Kč do 14. 12. 2024. Jelikož žalovaný řádně nesplácel (poslední splátka byla uhrazena dne 12. 2. 2024), došlo k zesplatnění celého dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 20252. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení jednak částky 21 388 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 7 674,39 Kč, z úroku ve výši 206,01 Kč, z odměny za poskytnutí úvěru ve výši 3 619 Kč, z poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 038,60 Kč, z poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 350 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, jednak kapitalizovaného úroku ve výši 918,14 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 683,23 Kč, jednak úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 674,39 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 880,40 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení. Uvedla, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), dne 28. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný na základě smlouvy čerpal hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, zavázal se vedle jistiny úvěru a úroku ve výši 761 Kč zaplatit původnímu věřiteli poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, prostřednictvím 14měsíčních splátek po 1 992 Kč do 28. 8. 2024. Jelikož žalovaný řádně nesplácel (poslední splátka byla uhrazena dne 12. 2. 2024), došlo k zesplatnění celého dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 20253. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno, a žádosti žalobkyně o odročení jednání pak nevyhověl, jelikož sama okolnost, že zástupce žalobkyně není s to zajistit na jednání substituci, aniž by současně sdělil důvod, proč musí účast žalobkyně na jednání zajišťovat prostřednictvím substituce, nepředstavuje důležitý důvod svědčící pro odročení jednání.4. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:5. Původní věřitel a žalovaný se dne 28. 6. 2023 dohodli, že původní věřitel poskytne žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli vedle částky 15 000 Kč úrok ve výši 761 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli částku 14 000 Kč (transakční historie ke smlouvě č. , hodnota, ). Původní věřitel a žalovaný se dále dne 14. 10. 2023 dohodli, že původní věřitel poskytne žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli vedle částky 20 000 Kč úrok ve výši 1 014 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, prostřednictvím 14měsíčních splátek po 2 656 Kč do 14. 12. 2024 (smlouva o úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli částku 6 700 Kč (transakční historie ke smlouvě č. , hodnota, ). Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce dopisem odeslaným dne 9. 3. 2026 vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 71 385,53 Kč z titulu smluv o úvěru č. , hodnota, a , Anonymizováno, (výzva k plnění ze dne 9. 3. 2026 a podací lístek). Původní věřitel jakožto postupitel a žalobkyně jakožto postupník se dne 10. 12. 2025 dohodly na postoupení předmětných pohledávek žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy č. , hodnota, , potvrzení o zaplacení kupní ceny). V listinách označených jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026 původní věřitel sděluje žalovanému, že pohledávky ze smluv o úvěru č. , hodnota, a , Anonymizováno, postoupil žalobkyni. Dopisy byly odeslány dne 5. 1. 2026 (potvrzení o expedici).6. Stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele soud zjistil následující: Žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 28. 6. 2023 uvedl, že je zaměstnaný s čistou měsíční mzdou 28 521 Kč, s měsíčními výdaji sestávajícími z částky 10 500 Kč na bydlení a energie, z částky 4 860 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady a z částky 4 622 Kč připadající na srážky ze mzdy a výživné, bydlí v nájmu, je svobodný, má základní vzdělání, nemá děti, k nimž by byl vázán povinností výživy. V žádosti o úvěr ze dne 14. 10. 2023 pak uvedl, že je zaměstnaný s čistou měsíční mzdou 31 024 Kč, s měsíčními výdaji sestávajícími z částky 3 500 Kč na bydlení a energie, z částky 4 860 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady, z částky 433 Kč připadající na srážky ze mzdy a výživné a z částky 1 992 Kč vynakládané na měsíční splátky stávajících půjček, bydlí s partnerem, je svobodný, má základní vzdělání, nemá děti, k nimž by byl vázán povinností výživy. Z pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 2022 plyne, že žalovaný je na dobu neurčitou zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako , Anonymizováno, od 22. 10. 2022. Čistá mzda povinného činila za březen 2023 částku 23 066 Kč (po srážce ve výši 4 889 Kč), za duben 2023 částku 24 649 Kč (po srážce ve výši 5 662 Kč), za květen 2023 částku 23 072 Kč (po srážce ve výši 3 316 Kč), za červenec 2023 částku 33 605 Kč, za srpen 2023 částku 30 604 Kč, za září 2023 částku 27 565 Kč (výplatní pásky za uvedená období). Žalovaný v čestném prohlášení dne 14. 10. 2023 prohlásil, že bydlí v bytě svého partnera a podílí se na nákladech za bydlení částkou 3 500 Kč. Ze smlouvy o pronájmu se podává, že žalovaný jakožto nájemce užívá byt v , Anonymizováno, od 10. 1. 2023 za nájem a platby za služby ve výši 9 000 Kč. Z ústřižků složenek soud zjistil, že žalovaný zaplatil společnosti , právnická osoba, . dne 20. 6. 2023 částky 400 Kč a 1 100 Kč.7. Náhledem do interního systému soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému jakožto povinnému jsou dosud vedeny exekuce soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, , soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, .8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).14. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.15. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. o) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).16. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).17. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.18. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se jedná o absolutní neplatnost. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)19. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně. Původní věřitel se při posuzování úvěruschopnosti v případě obou smluv spolehl především na údaje žalovaného o jeho čistém příjmu a výdajích na bydlení, což měl ověřené z žalovaným předložených listin. Nebylo však prokázáno, že by lustroval obvyklé rejstříky, zejména centrální evidenci exekucí. Indicie k tomu, že proti žalovanému byly vedeny exekuce měl původní věřitel k dispozici z výplatních pásek za období březen–květen 2023. Rovněž z lustrace interního systému soudu je patrné, že od r. 2018 jsou proti povinnému vedeny dvě exekuce. Současně sám žalovaný uvedl, že dochází k provádění srážek z jeho příjmu. Jelikož nemá vyživovaných dětí, původní věřitel disponoval indicií k závěru, že se jedná o srážky exekuční. Za takové situace však měl důsledně objasnit výdajovou situaci žalovaného, resp. jeho aktuální závazky, s jejichž úhradou je zjevně v prodlení. V případě v pořadí druhé smlouvy pak původní věřitel akceptoval toliko prohlášení povinného o způsobu uspokojování jeho bytových potřeb a částce, kterou za uvedené platí, aniž by měl najisto postaveno, zda závazek z původně předložené nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou zanikl. Neobjasněné pak zůstává, že žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 28. 6. 2023 žádá o úvěr ve výši 30 000 Kč, následně je mu ale poskytnut – přestože původní věřitel dospěl ke kladnému závěru o jeho úvěruschopnosti – úvěr ve výši 15 000 Kč.20. Kontext situace, kdy úvěrovaný žádá o poskytnutí úvěru nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů, jímž – s ohledem na výši úplaty za poskytnutý úvěr – původní věřitel bezpochyby je, přičemž žádaná částky by mu – pakliže by byly jím uváděné údaje správné – zbýt i po zohlednění deklarovaných výdajů z měsíční mzdy (v případě smlouvy z října 2023), a jsou mu opakovaně prováděny ze mzdy srážky, nutně měl vést původního věřitele k obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů stran jeho majetkové situace. Původní věřitel měl provést lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí, objasnit v součinnosti s žalovaným původ a aktuální stav jeho prodlévajících závazků, popř. si vyžádat výpis z jeho účtu.21. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným v žalobkyní předloženém prohlášení klienta či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.22. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.23. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv o úvěru neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni zbytek dosud nevrácených jistin obou úvěrů ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. Původní věřitel poskytl žalovanému v rámci právního vztahu založeného v pořadí první smlouvou o úvěru částku celkem 15 000 Kč, žalovaný pak vrátil částku celkem 14 000 Kč, zbývá tedy uhradit jistinu ve výši 1 000 Kč. V rámci právního vztahu založeného v pořadí druhou smlouvou o úvěru pak žalovaný obdržel částku ve výši 20 000 Kč, vrátil částku celkem 6 700 Kč, zbývá tedy uhradit jistinu ve výši 13 300 Kč. S ohledem na uvedené soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku celkem 14 300 Kč, představující součet dlužných jistin obou úvěrů.24. Z důvodu absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru soud nepřiznal žalobkyni nejen právo na zaplacení smluvních poplatků, smluvních pokut a smluvních úroků navázaných na existenci platných úvěrových smluv, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistin v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistin úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.25. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru.26. Žalovaný jakožto dlužník spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Jelikož žalovaný svou procesní povinnost zmíněnou v předešlém bodu nesplnil, když neuvedl ani nedoložil své aktuální příjmové, majetkové a sociální poměry, popřípadě nenavrhl dobu a způsob vrácení zbývající jistiny odpovídající jeho možnostem, soud nemá podklad pro určení individuální delší doby plnění či splátkového režimu. Za této procesní situace určil soud dobu přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru třídenní lhůtou od právní moci rozsudku (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09. 01. 2026, č. j. 7 Co 1766/2025-126 či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 17. 02. 2026sp. zn./č. j.:30 Co 15/2026-47).27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, v řízení mu však, soudě dle obsahu spisu, nevznikly jakékoli náklady.