Žalobkyně se domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 200 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela dne 24. 9. 2025 se žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta částka celkem 2 000 Kč, a to poukázáním na účet žalované. Na základě dohody ze dne 27. 9. 2025 žalobkyně poskytla žalované další zápůjčku ve výši 10 200 Kč. Za poskytnutí úvěru byl sjednán poplatek ve výši celkem 3 965 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 7 705 Kč. Do data splatnosti připadajícího na 7. 1. 2026 žalovaná peněžní závazky nesplnila. Nadto žalobkyně nárokuje zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 16 165 Kč od 8. 1. 2026 do zaplacení.2. Žalovaná namítla, že žalobkyně s odbornou péčí nezkoumala její úvěruschopnost. Žalovaná pak uhradila úhrady, které žalobkyně při vyčíslení pohledávky nezohlednila. Soud byl na jednání přípraven poskytnou žalované poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jejích povinnostech tvrdit a prokázat jednak její možnosti vrátit dosud nesplacenou jistinu úvěru, jednak její tvrzení o úhradách nezohledněných žalobkyní. Absencí na jednání se žalovaná připravila o dobrodiní tohoto poučení.3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu5. Žalobkyně a žalovaná se dne 24. 9. 2025 dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku 2 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, , žalovaná získané prostředky vrátí žalobkyni spolu s poplatkem za jejich poskytnutí ve výši 650 Kč nejpozději do 24. 10. 2025 (smlouva o zápůjčce). Účastnice se dále dne 27. 9. 2025 dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku 10 200 Kč, žalovaná získané prostředky vrátí žalobkyni spolu s poplatkem za jejich poskytnutí ve výši 3 315 Kč nejpozději do 24. 10. 2025 (dodatek ke smlouvě o úvěru). Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 12 200 Kč, a to převodem na účet č. , č. účtu, (protokol o vlastnictví účtu, výpis z běžného účtu). Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou dopisem odeslaným dne 3. 7. 2026 k zaplacení částky 19 535 Kč z titulu smlouvy ze dne 24. 9. 2025 (výzva před podání žaloby spolu s podacím lístkem).6. Z upomínek ze dnů 14.1.2026 a 21.1.2026 a z opakovaných výzev k úhradě ze dnů 28. 1. 2026 a 6. 2. 2026 soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění, jelikož žalobkyně neprokázala, že by tyto písemnosti doručila žalované. S ohledem na právní posouzení věci soud neučinil jakákoli zjištění z všeobecných obchodních podmínek.7. Žalovaná učinila množství důkazních návrhů v podání ze dne 31. 7. 2026, s výjimkou návrhu na smír ze dne 21. 4. 2026 označené důkazy, které má k dispozici nepředložila. Z návrhu na smír ze dne 21. 4. 2026 soud neučinil jakékoli pro věc významné zjištění.8. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:9. Ze smlouvy o zápůjčce, jejího dodatku je zjevné, že žalobkyně při uzavření smlouvy jednala jako podnikatelka v rámci své činnosti spočívající v poskytování peněžitých zápůjček. Žalovaná smlouvu uzavřela mimo rámec své podnikatelské činnosti a samostatného výkonu povolání. Soud proto uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dodatek ze dne 27. 9. 2025 představoval významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru; i před jeho uzavřením proto byla žalobkyně povinna posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 uvedeného zákona.10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.15. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).16. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).17. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).18. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).19. Není patrné, že by žalobkyně prováděla jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr, že by požadovala po žalované poskytnutí alespoň základních údajů ohledně její majetkové situace. Není ani zřejmé, že by žalobkyně lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. S ohledem na uvedené žalobkyně nedostála požadavku ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú.20. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou jí § 86 odst. 1 z. s. ú.21. Žalobkyni se dostalo poučení o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve fázi písemné přípravy jednání. Žalobkyně poskytnuté poučení oslyšela. Z jednání se pak omluvila, tudíž soud poučení na jednání nezopakoval.22. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.23. Smlouva o spotřebitelském úvěru ve znění jejího dodatku je s ohledem na nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalované absolutně neplatná, proto má žalobkyně právo toliko na vrácení dosud neuhrazené jistiny podle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. Žalobkyně poskytla žalované částku celkem 12 200 Kč, žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 7 705 Kč, pročež je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4 495 Kč. Zbytek jistiny ve výši 7 705 Kč byl žalovanou uhrazen, bez ohledu na to, jakým způsobem žalobkyně přijaté platby započetla.24. Pro úplnost soud dodává, že k tvrzení žalobkyně o výši žalovanou zaplacené částky 7 705 Kč po zesplatnění pohledávky nebylo třeba provádět dokazování, jelikož i v případě prokázání těchto žalobních tvrzení by nebylo možno v tomto rozsahu vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu a žalované uložit vydat žalobkyni jistinu ve výši 7 705 Kč. Řečeno jinak, již z tvrzení žalobkyně o tom, jakou částku žalovaná vrátila, vyplývá částečná nedůvodnost žaloby. Žaloba by musela být i v případě prokázání tvrzení v tomto rozsahu zamítnuta (k tomu srov. srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 14 Co 120/2018, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017 či rozsudky ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015). V této souvislosti patří dodat, že judikatura je ustálena v názoru, že soudy nemají poučovat účastníky o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jejich úspěch ve věci, neboť by tak porušily zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).25. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen práva na smluvně sjednanou náhradu nákladů spojených s prodlením ve výši 2 000 Kč a poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 3 965 Kč, což jsou práva navázána toliko na platnou smlouvu, ale ani na úrok z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaná není v prodlení s vrácením jistiny, pročež jí nemůže být tímto rozsudkem ukládána povinnosti platit úrok z prodlení (viz dále).26. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru.27. Žalovaná jakožto dlužník spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Jelikož žalovaná svou procesní povinnost nesplnila, když netvrdila ani nedoložila své aktuální příjmové, majetkové a sociální poměry, popřípadě nenavrhla dobu a způsob vrácení zbývající jistiny odpovídající jejím možnostem, soud nemá podklad pro určení individuální delší doby plnění či splátkového režimu. Za této procesní situace určil soud dobu přiměřenou možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru třídenní lhůtou od právní moci rozsudku (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09. 01. 2026, č. j. 7 Co 1766/2025-126 či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 17. 02. 2026, č. j. 30 Co 15/2026-47).28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení úspěšnější, její úspěch činí 76,90 % (výrok II.) oproti neúspěchu 23,10 % (výrok I.), pročež je žalobkyně povinna zaplatit jí 53,80 % účelně vynaložených nákladů.29. Jelikož žalovaná nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a současně nedoložila výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, náhrada nákladů sestává z částky 450 Kč za vyjádření k žalobě dle § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Soud přitom odkazuje na právní názor Nejvyššího soudu prezentovaný v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dle kterého paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 450 Kč a je výsledkem analogické aplikace § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Z částky 450 Kč činí 53,80 % částku 242,10 Kč.