207 C 223/2021-66 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] platná a účinná ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum], žalovaný obdržel celkem [částka] v hotovosti proti podpisu, jak stvrdil v písemné smlouvě, zavázal se vrátit celkem [částka] s příslušenstvím do [datum]. Žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané platby, byla proto požadována i smluvní pokuta 0,1% dlužné částky denně. S účinností ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Nárok žalobkyně sestával z nesplacené jistiny ve výši [částka], úroku [částka], nesplaceného úroku z prodlení ve výši [částka], neuhrazených nákladů na upomínání [částka], kapitalizovaného úroku [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Dále žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení 8,25 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení. 2. Platební rozkaz ve věci nebyl vydán pro pochybnosti o oprávněnosti celkové žalované částky. Protože účastníci na výzvu soudu souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobkyně souhlasila již v žalobě, rozhodl soud pouze na základě listinných důkazů ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). 3. Ze znění smlouvy o úvěru ze dne [datum] včetně obchodních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši celkem [částka], to splnila hotově vyplacenou částkou [částka], jak žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Strany si v této smlouvě sjednaly splacení úvěru jednorázově za 30 dní ve výši [částka] (sjednaná úroková sazba z částky [částka] ve výši 0% ročně při zaplacení do 30 dnů, ale při prodloužení o 1 měsíc činí RPSN 303,9%, což se obojí geometrickou řadou zvyšuje při každém prodloužení o 30 dnů až do výše RPSN 1 081,6% a při prodloužení na rok má být celková splatná částka [částka]), dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z jistiny, a to za každý den prodlení, a poplatek [částka] za písemnou upomínku, přičemž další poplatky za upomínky při prodlení jsou výrazně vyšší, celková částka ke splacení v případě prodloužení splatnosti na 360 dnů se uvádí [částka], což představuje navýšení dluhu o 353% za rok, resp. lichevní úrok (nazvaný jako poplatek 11x [částka] = [částka]), tj. 253% ročně, jak je ve smlouvě uvedeno. 4. Z podpisu pod prohlášením klienta ve smlouvě pak vyplývá vyplacení úvěru [částka] žalovanému v hotovosti. Z potvrzení o přijetí platby, smlouvy o postoupení, oznámení o postoupení, sdělení České pošty a.s. a podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Oznámením o postoupení pohledávky byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení, zásilka byla na poštu podána [datum]. Z podacího archu a předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu. 5. Ze statistiky [obec] národní banky bylo zjištěno, že roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy do 10% p.a. Z tabulky označené KIZAP [číslo] soud žádné jiné (odlišné) relevantní skutečnosti nezjistil. 6. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyni cokoli zaplatil nad rámec toho, co žalobkyně sama připouští, soud proto vycházel z toho, že úvěr včetně dalších nároků v celém rozsahu zaplacen nebyl. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V případě prvé smlouvy je prokázáno prohlášením a podpisem žalovaného ve smlouvě, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poskytnuty v hotovosti, druhá smlouva je naplněna poukázáním peněz na účet, z nějž byla odeslána potvrzovací platba. 8. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Krajský soud v Praze se již aktuálně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. Zdejší soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného), vrácení se řídí principy bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z. 11. K předpokládané námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.). 12. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 13. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen