219 C 29/2022-46 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 16. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s celkovými náklady ve výši 840 Kč a to do 28 dnů ode dne poskytnutí úvěru. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý kalendářní den prodlení. Žalovaná svůj závazek nehradila řádně a včas, její se dluh stal splatným, a to dnem 14. 10. 2019. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila částku 1 160 Kč. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku, žalovaná však neuhradila ničeho. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k jednání se, ač řádně předvolána, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 3. Soud provedl dokazování upomínkou, výpisem z Obchodního rejstříku, předžalobní výzvou, standardními evropskými informacemi, smlouvou o úvěru a všeobecnými podmínkami. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. 9. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s celkovými náklady spojenými s úvěrem ve výši 840 Kč a to do 28 dnů ode dne poskytnutí úvěru, tedy do 14. 10. 2019. Pro případ prodlení žalované byla dle čl. IV smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý kalendářní den prodlení. Žalovaná řádně a včas neplnila svůj závazek, když uhradila žalobkyni pouze 1 160 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení žalované částky. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně u žalované ověřovala s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výpisem z Obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 4. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 6. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla, neboť v tomto směru sice uvedla určitá tvrzení, ale nepředložila jediný relevantní důkaz. 7. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvy jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. 8. Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C -618/10 z 14.6.2012) uvedl, že směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 9. Žalovaná však žalobkyni poskytla částku 3 000 Kč, přičemž jí dosud vrátila 1 160 Kč. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalované, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o.z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i výše uvedená judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaná na úkor žalobkyně co do částky 1 840 Kč bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 1 840 Kč představující nesplacenou jistinu, vrátit. Ve zbytku byla žaloba soudem jako nedůvodná zamítnuta. 10. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 21. 5. 2022. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně sice učinila, nedoložila však soudu, kdy byla tato výzva žalované odeslána (i v tomto směru se žalobkyně připravila o možnost poučení soudem). Soud tedy vycházel z toho, kdy jí byla soudem doručena žaloba. Ta byla žalované doručena dne 20. 5. 2022. Žalovaná je tak v prodlení ode dne následujícího. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., a contrario, když v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. 12. O povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto dle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s Položkou 2 bod 2 a Položkou 1 bod. 1 písm. a) Sazebníku poplatků. Žalobkyně dosud na soudním poplatku zaplatila 400 Kč, soud však elektronický platební rozkaz nevydával, proto je žalobkyně povinna doplatit 600 Kč (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013).