230 C 22/2022-23 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 270 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za období od 14.2.2022 do zaplacení, a to s odůvodněním, že účastníky tohoto řízení byla dne 20.12.2020 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému při podpisu smlouvy v hotovosti 15 000 Kč. Žalovaný se výše uvedenou smlouvou zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 270 Kč, a to ve formě splátek po 455 Kč týdně. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, lustrací žalovaného v databázi neplatných dokladů, kontrolou platební historie žalovaného u žalobkyně, dále pak informacemi o finanční situaci žalovaného na základě čestného prohlášení učiněného žalovaným v evidenční kartě klienta a telefonickou kontrolou jeho zaměstnání. 2. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil splátky v celkové výši 3 000 Kč, následně se dostal do prodlení s řádným hrazením splátek a žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami celý dluh ke dni 13.2.2022 zesplatnila. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení, a to právě od 14.2.2022 do zaplacení. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač k tomu byla soudem vyzván. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz pro pochybnosti o oprávněnosti žaloby v plném rozsahu. Ústního jednání konaného dne 2.12.2022 se účastníci nezúčastnili, ač byli řádně předvoláni. Soud proto jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků. 4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl následující dokazování. 5. Z listiny nazvané Smlouva o úvěru ze dne 20.12.2020 bylo zjištěno, že se žalobkyně tohoto dne poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Strany si v této smlouvě sjednaly splacení úvěru formou týdenních splátek ve výši 455 Kč, a to včetně zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 270 Kč Součástí smlouvy sjednaly strany i smluvní podmínky, jejichž článek nazvaný Následky porušení povinnosti umožňoval poskytovateli úvěru zesplatnit úvěr v případě prodlení dlužníka s řádnou úhradou sjednaných splátek. 6. Z evidenční karty klienta pak bylo zjištěno, že v rámci poskytování úvěru vyžádala žalobkyně informace o zaměstnání, příjmech a výdajích žalovaného; dle zaškrtlého pole formuláře pak údaje o zaměstnání měly být ověřeny pracovní smlouvou a výpisem z bankovního účtu žalovaného. Tyto dokumenty však žalobkyní k důkazu předloženy a navrženy nebyly. 7. Soud tak má ve věci za prokázané uzavření shora citované smlouvy o úvěru, vyplacení částky 15 000 Kč žalovanému v den podpisu smlouvy a skutečnost, že žalovaný nesplácel sjednané splátky úvěru řádně, když do 14.2.2022 uhradil žalobkyni pouze 3 000 Kč. Dále má soud na základě evidenčního listu ve věci za prokázané, že žalovaný v rámci uzavírání poskytl žalobkyni informace o svých příjmech a o svém zaměstnavateli. 8. Předžalobní výzvou ze dne 22.4.2022 včetně podacího archu bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného o dlužnou částku písemně upomenula a že ke dni 13.2.2022 činily dlužné splátky 20 205 Kč. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. 11. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona pak platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 12. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C [číslo], a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně). 13. Dle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni podle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a především označila a předložila důkazy, které by byly schopny prokázat, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr včetně ověření pravdivosti informací poskytnutých jí žalovaným. Žalobkyně v žalobním návrhu tvrdila, že údaje o zaměstnání žalovaného ověřila telefonicky, k tomuto tvrzení však nebyly učiněny, resp. předloženy, důkazy způsobilé tento telefonický dotaz prokázat. Z listinného důkazu označeného jako evidenční list pak plyne informace, že žalobkyně ověřovala informace o zaměstnání žalovaného naopak z jeho pracovní smlouvy a z výpisu z jeho bankovního účtu, tyto listiny však nebyly v daném řízení k důkazu ani předloženy, ani navrženy k provedení důkazu. Žalobkyně se jednání nezúčastnila, možnost doplnit tvrzení a učinit příslušné důkazní návrhy nevyužila, své důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti řádného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr tak neunesla. 16. Soud tak předmětnou úvěrovou smlouvu s ohledem na nedostatečně prokázané splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr hodnotil v souladu se shora citovaným § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovaný však od žalobkyně převzal částku ve výši 15 000 Kč, kterou přes výzvu žalobkyně vrátil pouze částečně, a to v rozsahu 3 000 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je jeho povinností plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne zesplatnění celého dluhu. 17. Co do zbytku žalované částky ve výši 12 270 Kč a jemu odpovídající části úroku z prodlení v zákonné výši byla s ohledem na výše popsanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru žaloba zamítnuta. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. podle zásady poměrného úspěchu ve věci. Žalovaný z procesního hlediska se svou žalobou uspěl z nepatrně větší části (žalobkyně uspěla co do 12 000 Kč, žalovaný co do 12 270 Kč), má proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalované, tj. na 1,1 % náhrady. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.