208 C 153/2022-22 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, původně poskytnutého ve výši 20 000 Kč a souhrnného poplatku, sjednaného ve výši 16 360 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil v plném rozsahu a nezaplatil ani další sjednané nároky. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 5. 6. 2020 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr byl splatný do 60 týdnů od podpisu smlouvy ve splátkách po 606 Kč týdně. Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal, svůj podpis nijak nezpochybňoval. Výplata finančních prostředků dne 5. 6. 2020 byla prokázána podpisem žalovaného na smlouvě. 4. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a dále poplatky spojené s upomínáním. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný zaplatil 15 382 Kč. 5. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán. 8. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku zaplatit. 9. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl. 10. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek. 11. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.). 12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 14. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. 15. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 16. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“. 17. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. [obec] právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C -377/14), nebo Pohotovosť (C -76/10). 18. Ve věci Banco Espaňol (C -618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 19. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 20. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání. 21. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o souhrnném poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. 22. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. 23. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil tento poplatek částku 16 360 Kč při zápůjční době 60 měsíců, což odpovídá ročnímu poplatku 14 453 Kč a tvoří tak 72% roční úrok činila RPSN dokonce 212,77 %. Jedná se tak o úrok lichvářský, ujednání o poplatku je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Proto soud návrh žalobkyně v této části zcela zamítl. 24. Celkem tak žalovaný by měl uhradit pouze částku 20 000 Kč, kterou skutečně