210 C 95/2023-36 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 10 000 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 3 250 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, s úroky z prodlení z částky 13 250 Kč a dále se smluvní pokutou ve výši 2 890 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím webových stránek žalobkyně [webová adresa] dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaná se ji zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč do [datum]. Žalovaná zápůjčku řádně a včas nezaplatila, proto po ní žalobkyně požaduje jistinu zápůjčky spolu s poplatkem 3 250 Kč, dále částku 2 500 Kč jako účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného (písemné upomínky, sms, emailové výzvy) a smluvní pokutu ve výši 2 890 Kč. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se nedostavila, proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila). 3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], z potvrzení o platbě a upomínkách (včetně předžalobní upomínky), vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne [datum] žalobkyně a žalovaná uzavřely v elektronické podobě smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované převodem na jeho účet dne [datum] částku 10 000 Kč. Žalovaná žalobkyni podle jejího tvrzení žádné plnění neposkytla. O zaplacení dluhu byla žalovaná opakovaně upomínána. 4. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 7. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 8. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně). 11. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 12. Žalobkyně však při posuzování vycházela víceméně jen z údajů, které jí uvedla žalovaná, neprokázala, že by údaje od žalované měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné. Pokud jde o příjmy, neprokázala a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy tyto ověřila. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaná žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalované a celkové její domácnosti. 13. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěryschopnosti žalované prokazovaly, neoznačila k důkazu. 14. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení. 15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). 16. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož zápůjčka byla žalované poskytnuta v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o úroku, poplatcích, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině, o smluvní pokutě a splatnosti. Smlouva o zápůjčce pro neplatnost vůbec nevznikla, nevznikla proto ani smlouva o pojištění, neboť se jedná o smlouvu na ní závislou (§ 1727 věta druhá občanského zákoníku). To je zřejmé zejména z výslovného ujednání, podle nějž pojištění nebylo možné sjednat bez uzavření smlouvy o úvěru. 17. Žalobkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 10 000 Kč, z nichž jí žalovaná doposud nevrátila ničeho. Částka 10 000 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které byla povinna podle § 87 odst.