214 C 213/2022-55 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 30. 3. 2022 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalované částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí v částce 495 Kč, poplatkem za korunový odklad ve výši 1 485 Kč, poplatkem za bezpečnou splátku 99 Kč a úrokem ve výši 735 Kč účtovaném za druhou až osmou splátku, splatnost úvěru byla sjednána na 24 měsíců od jeho poskytnutí. Žalovaná si prodloužila splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc tzv. korunovým odkladem, k němuž došlo dne 2.5.2022 a 30.5.2022, kdy žalovaná zaplatila vždy částku 1 Kč, tuto částku zaplatila žalovaná i dne 30.6.2022, tedy celkem zaplatila 3 Kč. Sjednána byla rovněž smluvní pokuta ve výši 10 % z nesplacené jistiny a úroků. Smlouva byla uzavřena distančně prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] po provedeném schvalovacím procesu, zadání SMS kódu a ověření vlastnictví účtu. Nyní se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 14 998 Kč, poplatku za poskytnutí 495 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 396 Kč (99 Kč x 4), poplatku za prodloužení splatnosti korunovým odkladem 2 969 Kč (1 485 Kč x 2 – 1 Kč), úroků 2 205 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč (3 x 300 Kč + 130 Kč) a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč (3 x 500 Kč). Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 21. 11. 2022 do 7. 12. 2022 ve výši 155,12 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 593 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení. 2. Elektronický platební rozkaz ve věci nebyl vydán pro pochybnosti o oprávněnosti celkové žalované částky. 3. Z doplňujícího vyjádření žalobkyně soud shledal, že žalobkyně provedla lustraci v registrech SOLUS (nenalezen žádný závazek po splatnosti), NRKI (pozitivní hodnocení) CEE a ISIS (v registru nenalezen) a pro vstupní data pro zjištění kreditního skóre žalované bylo zjištěno, že splátky NRKI činí 11 273 Kč, od žalované dostala informace, že čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč, čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč a měsíční výdaj domácnosti 10 000 Kč, takto vypočetla její limit nejvyšší měsíční splátky (MLS). 4. Soud ve věci nařídil jednání, žalobkyně prostřednictvím právního zástupce omluvila svoji neúčast, pokud jde o žalovanou k jednání se bez omluvy nedostavila, doručení měla vykázané, soud proto podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen,,o.s.ř.“) jednal v její nepřítomnosti. 5. V úvěrové smlouvě ze dne 30. 3. 2022 (ID žádosti [číslo]) se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 15 000 Kč jako bezúčelový úvěr, který se žalovaná spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč zavázala splatit ve 24 splátkách, s poplatkem za korunový odklad 99 Kč a smluvní pokutou za prodlení se splacením úvěru ve výši 10 % ze splatné jistiny a úroků. Žalovaná je zde podepsána SMS kódem odeslaným na telefonní číslo uvedeným ve smlouvě. Žalobkyně si také vyžádala kopii občanského průkazu žalované. 6. V úvěrové zprávě má žalovaná uvedeny jeden existující splátkové kontrakt, jeden nesplátkový kontrakt a jednu kreditní kartu. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen,,zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zsu platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 10. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění předpisů pozdějších, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 11. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem. 12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelské