225 C 166/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24. 5. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posuzovala úvěruchopnost žalovaného. Žalovaný na úvěr zaplatil 11 823 Kč. Následně došlo ke dni 19. 1. 2023 k zesplatnění úvěru, jelikož žalovaný neplatil řádně sjednané splátky. Žalovanou částku tvoří zůstatek jistiny ke dni zesplatnění ve výši 29 312,85 Kč, smluvní pokuta ve výši 4 866,61 Kč (ve výši 0,1 % denně z částky 29 312,85 Kč od 20. 1. 2023 do sepsání žaloby dne 17. 6. 2023), kapitalizovaný úrok ve výši 111,33 % ročně z nesplacené části jistiny ve výši 29 312,85 Kč od 25. 8. 2022 do 19. 1. 2023, celkem 12 898,6 Kč. Dále žalobkyně požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, naposledy předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2023, dluh však neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, na jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] ze dne 24. 5. 2022 včetně smluvních podmínek a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli v písemné podobě smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet dne 25. 5. 2022 částku 30 000 Kč, což bylo potvrzeno dokladem o vyplacení úvěru. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč společně s úrokem ve výši 111,33 % ročně. Žalobkyně úvěr ke dni 19. 1. 2023 zesplatnila a oznámila žalovanému dopisem ze stejného dne, jelikož žalovaný neplatil řádně sjednané splátky. Žalovaný netvrdil, a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na svůj dluh zaplatil více než 11 823 Kč, ani že by jeho závazek zanikl z jiného důvodu, soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně. Žalobkyně žalovaného několikrát upomínala o úhradu dluhu, předžalobní výzva ze dne 6. 4. 2023 byla odeslána dne 14. 4. 2023, přičemž žalobkyně požadovala zaplacení dlužných částek do 14 dnů od předání předžalobní výzvy poštovní přepravě. 4. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného byly soudu doloženy jeho výplatní pásky za březen a duben 2022 a lustrace žalovaného v Centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem. Dále žalobkyně předložila úvěrovou zprávu NRKI – BRKI, ze které bylo zjištěno, že žalovaný v době poskytnutí úvěru splácel měsíčně 11 139 Kč se zbývající dlužnou částkou ve výši 705 736 Kč s tím, že v období dubna a května 2022 mu bylo odmítnuto poskytnutí 6 splátkových úvěrů. 5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) uzavřená mezi účastníky. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná absolutně (viz aktuálně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 7. Žalobkyně sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla (např. doložení příjmů žalovaného), ale za situace, kdy nezkoumá i výdaje (např. vyžádáním pohybů na bankovním účtu spotřebitele), postrádá takový postup na významu, neboť je možné, že i osoba, která dosahuje vysokých příjmů, je tak zadlužena, že úvěruschopná není. V tomto směru se žalobkyně omezila pouze na údaje zjištěné přímo od žalovaného. Žalobkyně vůbec po žalovaném nepožadovala doložení jeho výdajů jako např. nákladů na bydlení (náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), jakož ani dalších životních nákladů, jako třeba vyúčtování za telefonní služby apod. Vzhledem k tomu, žalovaný v době poskytnutí úvěru splácel jiné úvěry s nezanedbatelně vysokou částkou zbývající ke splacení a několik žádostí v období bezprostředně předcházejícím poskytnutí úvěru žalobkyní byly zamítnuty, měla z této skutečnosti žalobkyně vyvodit odpovídající důsledky a zaměřit se na další, obsáhlejší proces zkoumání finanční situace žalovaného tak, aby mohla následně učinit relevantní a podložený závěr o tom, zda žalovaný bude schopen nově poskytovaný úvěr splácet. 8. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. 9. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních včetně sjednaných nákladů na upomínání. 10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku ve výši 30 000 Kč, přičemž žalobkyni vrátil 11 823 Kč. V řízení tak bylo prokázáno, že se žalovaný na žalobkyni bezdůvodně obohatil co do částky 18 177 Kč, kterou je žalobkyni povinen vydat včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti rozhodné doručení výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 6. 4. 2023 (odeslána 14. 4. 2023) s tím, že žalobkyně požadovala zaplacení dlužných částek do 14 dnů od předání poštovní přepravě, tj. do 28. 4. 2023. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení vrácení poskytnutých peněz také právo na úrok z prodlení dle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 29. 4. 2023, ve zbylé části požadovaného úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšnější žalov