230 C 41/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny 50 000 Kč, úroku (souhrnného poplatku) ve výši 9 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Financial uzavřela s žalovaným dne 1.2.2007 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalovanému poskytla 50 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 34 800 Kč zavázal vrátit v 53 pravidelných týdenních splátkách po 1 600 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nesplácel řádně a včas a uhradil celkem pouze 25 800 Kč, což bylo započteno na souhrnný poplatek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] a následně mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a to s účinností od 1. 7. 2015. Žalobkyně tvrdila, že požadovaný souhrnný poplatek představuje úrok za poskytnutou půjčku. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání konanému dne 10.2.2023 se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se svou neúčast na jednání omluvila. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti a má za prokázaný následující skutkový stav. 4. Žalovaný a společnost [právnická osoba] uzavřeli dne 1.2.2007 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalovanému půjčku 50 000 Kč a kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 34 800 Kč, a to po 53 týdenních splátkách po 1 600 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Zapůjčenou částku žalovaný přijal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20.6.2015 (včetně podacího archu ze dne 20.6.2015) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], zaslala žalovanému oznámení ze dne 20.6.2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] [anonymizováno], jímž ho současně vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 59 000 Kč do 10 dnů od doručení oznámení. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] včetně seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno postoupení pohledávky za žalovaným na nového věřitele. Společnost [anonymizována dvě slova] dne 1.10.2018 žalovanému zaslala (poštovní podací arch datovaný 4.10.2018) oznámení ze dne 1.10. 2018 o postoupení stejné pohledávky na žalobkyni. 6. Z předžalobní výzvy ze dne 18.11.2022 včetně podacího archu z 23.11.2022 zaslané žalovanému na adresu jím uvedenou ve smlouvě o půjčce bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení žalované částky do 29.11.2022 s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky v případě nezaplacení. 7. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v období uzavření předmětné smlouvy o půjčce v průměru 13,71 % ročně. 8. Podle § 3028 odst. 1- 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014, platí, že tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. 9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného v době uzavření výše uvedené smlouvy o půjčce ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 14. Podle § 457 občanského zákoníku platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na základě této smlouvy bylo žalovanému předáno 50 000 Kč v hotovosti, které byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán v souvislosti s půjčkou souhrnný poplatek ve výši 34 800 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalovanému, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně. 16. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o výši úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). 17. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury). 18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu cca 69,6 % ročně. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Již při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 13,71 %. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. 19. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní nep