5 C 214/2021-16 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 25. 1. 2016 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky zaplatit úrok ve výši 1 843 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 877 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 985 Kč. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, v důsledku čehož se staly její závazky splatnými v celém rozsahu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k postoupení pohledávek na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaná zbytek dluhu neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. 3. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná uzavřeli dne 25. 1. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků dlužnou částku ve výši 25 705 Kč, a to v 60 pravidelných týdenních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet zápůjčky ve výši 14 000 Kč, úroku ve výši 1 843 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 877 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 985 Kč. Peněžní prostředky žalovaná převzala v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdila svým podpisem na smlouvě. Ve smlouvě si strany ujednaly úrok ve výši 20,50 % ročně (vše prokázáno smlouvou o zápůjčce). Před uzavřením smlouvy byla žalovanou vyplněna, resp. podepsána Karta zákazníka s údaji hodnotícími bonitu zákazníka (prokázáno Kartami zákazníka). Žalovaná dluh nesplácela řádně a včas, dosud zaplatila částku ve výši 22 106 Kč (prokázáno přehledem plateb). Pohledávka za žalovanou byla s účinností ke dni 5. 1. 2021 převedena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a přípisem ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byla žalovaná řádně vyzvána dopisem ze dne 28. 6. 2021 (prokázáno předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu). 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Ustanovení § 2390 o.z. stanoví, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. 7. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavírána za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru výslovně povinnost uchovávat dokumenty vztahující se ke schopnosti spotřebitele splácet úvěr nestanovil, a proto soud vycházel z toho, že původní věřitel měl příjmy a výdaje při posuzování úvěruschopnosti a vyplňování k tomu určených dokumentů doloženy. 8. Podle § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. 9. Podle § 1812 odst. 1, 2 o.z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. 10. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 12. Podle § 3 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele rozumí veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek. 13. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě po poskytnutí peněžních prostředků žalované vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit. Soud však dále dospěl k závěru, že sjednané odměny a úrok kapitalizovaný již při uzavření smlouvy byly ve smlouvách sjednány neplatně a domáhání se jejich zaplacení není po právu. 14. Z předmětné smlouvy se podává, že žalovaná se zavázala věřiteli zaplatit vedle vlastní jistiny ve výši 14 000 Kč též další tři platby označené jako úrok ve výši 1 843 Kč, odměna za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 877 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 985 Kč. Přesto, že se celkové náklady spotřebitelského úvěru skládaly z výše uvedených samostatně formulovaných plnění, přičemž výslovně označený úrok byl sjednán jako jeden z vícero současně dohodnutých nároků věřitele, soud má za to, že ve skutečnosti byly uvedené celkové náklady spotřebitelského úvěru tvořeny jen jednou faktickou položkou, a to faktickým úrokem, neboť předmětná ujednání nelze vykládat izolovaně pouze dle jejich slovního označení, nýbrž komplexně ve všech souvislostech s přihlédnutím k jejich povaze a účelu. 15. Pokud jde o ujednání o úhradě„ odměny za administrativní zpracování zápůjčky“, samotná smlouva nijak nevysvětluje, o jakou administrativní činnost se mělo jednat včetně vyčíslení dané výše odměny. Je třeba dodat, že zákon pamatuje na to, že v případě smlouvy o zápůjčce, lze smlouvu sjednat s úroky či jako bezúročnou. V případě bezúročné zápůjčky se vydlužitel zavazuje zaplatit zapůjčiteli peněžní prostředky ve výši, která mu byla poskytnuta. V případě odměny za administrativní činnost sjednávané v obdobných smlouvách paušálně ve stejné výši, ač by tato byla nějak blíže specifikována, se dle soudu fakticky jedná o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, která je svou povahou však úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že daná odměna za administrativní činnost je odměna za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu. Původní věřitel tedy v rámci ujednání o odměně za administrativní činnost požadoval ve skutečnosti úrok sjednaný ve smyslu ustanovení § 2392 o.z. zjevně podruhé, a to právě vedle platby, která byla jako úrok ve smlouvě označena výslovně. 16. Pokud jde o další platbu označenou jako„ náklady za hotovostní inkaso splátek“, soud uzavřel, že stejně jako v případě předešlého nároku není jasné, za co je tento požadován. Ve smlouvě se sice žalovaná zavázala zápůjčku splácet v hotovosti v týdenních splátkách, což s sebou nese i náklady věřitele, aby dlužníkovi poskytl součinnost při hrazení splátek. V projednávané věci je však soud přesvědčen o tom, že nárok označený jako náklady za hotovostní inkaso splátek tuto funkci fakticky neplnil. Jak vyplývá již ze samotné žaloby, žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky, neboť žalovaná své dluhy z uzavřených smluv o zápůjčce řádně a včas neplnila, tedy původnímu věřiteli, případně pak ani žalobkyni, neuhradila všechny splátky tak, jak se je zavázala hradit ve smlouvě. Pokud však nedošlo k uhrazení všech mezi smluvními stranami doh