12 C 74/2023-50 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 500 125,25 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaná neplnila platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce, kterou s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba], [IČO], dále jen„ právní předchůdce) žalovaná uzavřela dne 17. 2. 2020 a na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč. Žalovaná se zavázala za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 9,9 % ročně a společně splácet vše v 84 měsíčních splátkách po 8 275 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, v důsledku čehož se stal její závazek ke dni 15. 1. 2021 splatným v celém rozsahu. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 463 419,23 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 36 706,02 Kč, dále z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 159,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 390,06 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 500 125,25 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úroku 9,9 % ročně z částky 463 419,23 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalovaná na svůj dluh dosud uhradila 73 495,09 Kč, přes výzvy žalobkyně zbytek dluhu žalovaná neuhradila. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z veřejných registrů a protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaná je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaná má adresu pobytu na území České republiky. Rozhodným právem je pak právo české (dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.). 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Žalovaná s právním předchůdcem chtěla dne 17. 2. 2020 uzavřít smlouvu o půjčce. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalované částku ve výši 500 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit ji spolu s úrokem ve výši 9,9 % v 84 měsíčních splátkách po 8 275 Kč; celková částka k zaplacení činila 695 073,47 Kč (zjištěno ze Smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2020). Dne 17. 2. 2020 právní předchůdce zaslal žalované na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 500 000 Kč (zjištěno z výpisu z bankovního účtu za období od 17. 2. 2020 do 29. 2. 2020). Dne 25. 12. 2020 právní předchůdce vyzval žalovanou k zaplacení a upozornil ji na možnost zesplatnění celého úvěru (zjištěno z výzvy ze dne 25. 12. 2020). Dne 15. 1. 2021 právní předchůdce oznámil žalované zesplatnění úvěru a vyzval ji k úhradě zbývající částky ve výši 486 437,37 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 15. 1. 2021). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka právního předchůdce postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 3. 2022, oznámením ze dne 29. 3. 2022 včetně seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky). Dne 15. 7. 2022 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 15. 7. 2022, včetně kopie podacího lístku). 6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. 7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. 8. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby po