4 C 78/2023-59 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit jí částku 10 340,50 Kč s příslušenstvím, která měla představovat smluvní pokutu (v souhrnu) ve výši 0,1 % denně z částky 31 619,83 Kč od 22. 9. 2020 do 16. 6. 2021, 0,1 % denně z částky 31 255,83 Kč od 17. 6. 2021 do 26. 7. 2021, 0,1 % denně z částky 27 963,83 Kč od 27. 7. 2021 do 12. 8. 2021, 0,1 % denně z částky 24 023,83 Kč od 13. 8. 2021 do 31. 5. 2023, a to jako samostatný nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Výše smluvní pokuty za předchozí období od 28. 4. 2020 do 21. 9. 2020 (146 dnů) byla žalobkyni přiznána rozhodnutím nadepsaného soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. 7 C 208/2020-53. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 15. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 31 000 Kč, který se žalovaný zavázal spolu s poplatky vrátit v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 747 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 21. 1. 2020. Žalovaný však svému závazku nedostál a měsíční splátky pravidelně nehradil, proto došlo ze strany úvěrujícího k zesplatnění celého úvěru a vzniku práva na zaplacení smluvních pokut. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, insolvenčního rejstříku hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Při posouzení výdajů žalovaného žalobkyně vyšla zejména z jeho příjmu 9 800 Kč, celkových měsíčních nákladů žalovaného 4 410 Kč z čehož vypočetla volné zdroje ke splácení ve výši 4 390 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 15. 1. 2020 soud zjistil, že výše úvěru činila 31 000 Kč. Byly sjednány měsíční splátky po 2 747 Kč na dobu 36 měsíců. Zápůjční úroková sazba činila 100,45 % p. a., a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, roční procentní sazba nákladů byla ve výši 162,39 %. V části B smlouvy, bodě 6. 5. bylo sjednáno, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo]). Soud dále zjistil z listiny nazvané Prohlášení klienta ze dne 15. 1. 2020 mimo jiné, že žalovaný uvedl, že jím uváděné údaje jsou pravdivé a úplné, dále soud zjistil CBS skóre žalované 370, tj. kategorii II značící u žalovaného menší riziko úvěru (z kopie výpisu z registru NRKI). Z kopií účtu žalovaného soud zjistil jeho mzdu ve výši 10 296 Kč za měsíc září 2019, 9 810 Kč za měsíc říjen 2019, 12 731 Kč za měsíc listopad 2019, 9 898 Kč za měsíc prosinec 2019 a že na účtu je uveden počáteční stav 4 313,78 Kč a konečný stav 4 716,14 Kč. 4. Z listiny nazvané Hodnocení klienta soud zjistil uvedený pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání 9 800 Kč, výdaje žalované tvořené životním minimem ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 1 000 Kč, rezervu tvořenou částkou 1 000 Kč, bydlení u rodičů, svobodný stav žalovaného, přičemž oddíl Analýza schopnosti splácet nebyl vyplněn. Z předložené pracovní smlouvy zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba] [anonymizována tři slova] – Agentura práce pracovní poměr na dobu neurčitou ode dne 31. 8. 2017, a z dodatku ke smlouvě přidělení k zaměstnavateli [právnická osoba], od 30. 5. 2019. Dopisem ze dne 27. 4. 2020 mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru s výzvou k zaplacení částky 40 143 Kč. Z listiny nazvané Předsmluvní formulář a z kopie výpisu z registru SOLUS soud nezjistil pro rozhodnutí další podstatné informace. Z předžalobní upomínky (a z podacího archu) ze dne 31. 5. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl být zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě částky 10 340,50 Kč s příslušenstvím do 15 dnů od doručení výzvy. 5. Z rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že žalovanému byla uložena povinnost mimo jiné zaplatit 4 161,50 Kč na pohledávku vyplývající ze smlouvy [číslo] týkající se smluvní pokuty za prodlení s platbami, a to za předcházející období od 28. 4. 2020 do 21. 9. 2020. 6. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 12. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil. 13. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhl