4 C 115/2024-60 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku 47 850,74 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 11.10.2022 poskytla její právní předchůdkyně , právnická osoba, . na základě smlouvy žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč. Celkovou částku i s úroky se žalovaná zavázala uhradit ve splátkách po 1 871 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smlouvou vyúčtovala žalované smluvní pokutu 499 Kč za prodlení s každou splátkou delší než 30 dní. Jelikož se žalovaná dostala se splátkami do prodlení delší než 65 dní, zesplatnila , právnická osoba, . celý úvěr ke dni 20.9.2023. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 33 112,37 Kč. Ode dne následujícího od zesplatnění požadovala , právnická osoba, . smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z nové dlužné jistiny. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.6.2023. Žalobkyně uvedla, že žalovaná uhradila na závazek částku 14 968 Kč. Úveruschopnost žalované byla ověřována prostřednictvím registrů SOLUS, NRKI, ISIR, výpisy z účtu, ověření výše příjmů u zaměstnavatele,2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud z provedených důkazů zjistil, že z návrhu na uzavření smlouvy , číslo, ze dne 11.10.2022 soud zjistil, že žalovaná a , právnická osoba, .se domluvili na výši úvěru 35 000 Kč. Doba trvání mla být 48 měsíců. Celková výše splátky 1 871 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 57,31%. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že návrh č. , hodnota, byl , právnická osoba, . schválen. V oznámení je uvedeno, že doručením oznámení žalované, je smlouva uzavřena. Z dodejky ze dne 13.10.2022 soud zjistil, ře žalovaná osobně zásilku převzala. Z výpisu plateb soud zjistil, že žalovaná uhradila 8 splátek. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že 11.10.2022 bylo , právnická osoba, . zasláno na účet , číslo, částka 35 000 Kč. Z vybraných pohybů na účtu soud zjistil, že na účtu žalované - , číslo, - v období od červen až září 2022 byl čistý měsíční příjem žalované 30 000 Kč – 33 000 Kč. Z výpisu SOLUS soud zjistil, že byla žalovaná bez záznamu. Z výpisu z NRKI soud zjistil, že CBS skóre měla žalovaná 337. Z hodnocení klienta soud zjistil, že příjem měla žalovaná uvedený 31 685 Kč, životní minimum 4 620 Kč, bydlení 4 563 Kč, žalovaná uvedla, že bydlí ve vlastním bydlení. Z oznámení ze dne 20.9.2023, výzvy k zaplacení ze dne 17.8.2023 s 18.9.2023 soud zjistil, že , právnická osoba, . vyzývala žalovanou k plnění. Ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 3.4.2024 prohlásila žalobkyně a , právnická osoba, ., že dne 29.6.2023 mezi nimi došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16.4.2024 soud zjistil, že žalované bylo oznámeno, že její pohledávka vyplývající ze smlouvy č. , hodnota, byla postoupena na žalobkyni. Zároveň byla žalovaná informována o zpracování osobních údajů. Ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z dokladu – podacího lístku ze dne 16.4.2024 soud zjistil, že žalované byla žalobkyní doručována zásilka. Z výzvy k plnění ze dne 28.5.2024 a podacího lístku ze dne 29.5.2024 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek do 12.6.2024.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno,