4 C 85/2024-34 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 19 196 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 16.2.2020 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 7 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 7 939 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Ke dni 28.5.2022 činila dlužná jistina 4 595,67 Kč a dlužný celkový poplatek 3 609,33 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne 3.11.2019 s žalovaným a další péči o zákazníka. Dále uvedla, uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 11 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 11 596 Kč, představující kapitalizované úroky, poplatek za zpracování půjčky a další péči o zákazníka. Z těchto finančních prostředků ke dni 28.5.2022 zbývala dlužná jistina 6 972,34 Kč a z poplatku 4 018,66 Kč. Dne 21.9.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 7 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 7 939 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 19%. To vše měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v týdenních splátkách pon 288 Kč( smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, a smluvní podmínky ). Dále soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 11 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 11 596 Kč, představující kapitalizované úroky, poplatek za zpracování půjčky a další péči o zákazníka. Úroková sazba byla sjednána 25,26% ročně. Tyto částky měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v týdenních splátkách po 942 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 28.3.2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění do 12.4.2024. Ze zákaznické karty z 2.11.2019 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako dělník s čistým měsíčním příjmem 10 935 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen z výplatních pásek. V zákaznické kartě žalovaný uvedl další čistý příjem domácnosti 25 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč. Uvedl, že má již závazky ve formě zápůjčky u jiné společnosti. Uvedl, že je svobodný a bydlí jako „spolubydlící“. Ze zákaznické karty ze dne 15.2.2020 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má čistý příjem 10 856 Kč. Další čistý příjem domácnosti uvedl 25 000 Kč. Uvedl, že pracovní smlouvu má na neurčito. Měsíční výdaje 5 000 Kč. Příjem měl být ověřen ze dvou výplatních pásek. Z přehledu plateb soud zjistil, že ke dni 28.5.2022 činila dlužná jistina 4 595,67 Kč a dlužný celkový poplatek 3 609,33 Kč. V případě druhé smlouvy ke dni 28.5.2022 zbývala dlužná jistina 6 972,34 Kč a z poplatku 4 018,66 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dni 21.9.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní