4 C 136/2025-77 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 764 942,94 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 719 478 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s úrokem z úvěru ve výši 14,99% ročně ve splátkách po 11 800 Kč měsíčně. Tímto úvěrem byl refinancován jiný úvěr žalovaného ve výši 619 478 Kč. K posouzení schopnosti splácet žalovaného žalobkyně v době úvěru ověřila z jeho účtu příjem ve výši 22 877 Kč od , právnická osoba, Dále žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době sjednání úvěru u ní úvěr se splátkou ve výši 8 343 Kč, tento úvěr byl následným úvěrem zkonsolidován. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost hradit pravidelně splátky úvěru, došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru. Žalovaný neuhradil dlužné částky ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalovaný za dobu trvání závazku uhradil celkem částku 25 501,56 Kč2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Rumunska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.4. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy č. , číslo smlouvy, , všeobecných obchodních podmínek a sazebníku soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu dne , datum, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 719 478 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s úrokem ve výši 14,99% ročně ve splátkách po 11 800 Kč. Ze sazebníku soud zjistil, že na jeho základě byly žalovanému za trvání smlouvy účtovány poplatky. Ze smlouvy zároveň soud zjistil z čl. 8, že byla ujednána možnost odstoupení žalobkyně od smlouvy v případě porušení podmínek smlouvy. Z transakční historie a dokladu o čerpání úvěru soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 719 478 Kč a konsolidoval tím další svůj závazek ve výši 619 478 Kč. Z výpisů z účtu za měsíce srpen až říjen 2023 žalovaného soud zjistil, že od , právnická osoba, mu každý měsíc přicházela na účet výplata ve výši deklarované žalobkyní. Zároveň platil za „byt u hřiště“ částku 20 588 Kč. Na účtu je evidován příjem i 7 000 Kč od , jméno FO, a výdaj ve výši 9 400 Kč. Zůstatek na účtu se pohybuje v desítkách korun. Z výzev k plnění, zejména výzvy , datum, a podacího archu ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k plnění ze smlouvy do , datum, .5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako výz