9 C 44/2025-59 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení zažalované částky s tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru Konsolidace a refinancování č. , číslo smlouvy, . Na základě této smlouvy se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr za účelem konsolidace. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 120měsíčních splátkách ve výši 5 959 Kč spolu s úroky a poplatky. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 10,49 % ročně. Celkem byla žalovanému poskytnuta částka 405 997 Kč. Splátky však neplnil řádně a včas a byl tak v prodlení, banka dne , datum, v souladu s produktovými podmínkami úvěr zesplatnila. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od své právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Přes výzvu žalovaný dluh žalobkyni neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.4. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalovaného, když žalovaný svou neúčast na jednání ani neomluvil.5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o. s. ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:6. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru Konsolidace a refinancování č. , číslo smlouvy, . Původní věřitel dle uzavřené smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 405 997 Kč, který žalovaný čerpal a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách včetně příslušenství a smluvených poplatků. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 10,49 % ročně (prokázáno smlouvou o úvěru Konsolidace a refinancování č. , číslo smlouvy, , Formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, a Ceníky). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila, že žalovaný má příjem ve výši 26 000 Kč měsíčně, vypočítané výdaje ve výši 9 638 Kč měsíčně, na splácení úvěrů vynakládá měsíčně částku 13 874 Kč a nemá negativní záznam v registrech SOLUS nebo NRKI (prokázáno Protokolem o ověření úvěruschopnosti žalovaného, Prohlášením banky k úvěruschopnosti). Protože žalovaný nehradil úvěr v souladu se smlouvou a podmínkami, původní věřitel úvěr zesplatnil ke dni , datum, (prokázáno Produktovými podmínkami) a vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem částku 92 537,84 Kč (prokázáno výpisem z účtu, mimořádným výpisem z BÚ, Prohlášením o okamžité splatnosti úvěru s výzvou k úhradě dluhu ze dne , datum, ). Žalobkyně nabyla pohledávku od své právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek (prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, ). Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, včetně potvrzení o odeslání). Žalovaný dluh nezaplatil ani poté, co k tomu byl žalobkyní vyzván (prokázáno předžalobní výzvou ze dne , datum, včetně potvrzení o odeslání).7. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).8. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka nebo úvěr je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.9. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.14. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které za pomocí svých interních postupů přepočítala, aniž by je ovšem reálně ověřovala, resp. k žalobě nebyly přiloženy žádné dokumenty prokazující příjmy, výdaje a závazky žalovaného v době uzavírání smlouvy (např. pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva). Žalobkyně byla především povinna na základě reálných a dostatečných podkladů posoudit, zda žalovaný bude s ohledem na jeho měsíční rozpočet a zejména výši poskytnutého úvěru a jeho splátek, schopen uhradit nový závazek. Žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti přistupovala zjevně nikoli individuálně, ale spíše formálně a statisticky, když z provedených důkazů nevyplývá, že by si podklady k finanční situaci žalovaného aktivně opatřovala. Řádně žalobkyně ověřila v příslušných registrech pouze zadluženost posuzovaného. Nutn