9 C 74/2025-31 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 10 344,18 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , číslo smlouvy, s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, na jejímž základě žalovaný načerpal peněžní prostředky v celkové výši 31 300,78 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky splatných vždy k 20. dni v měsíci, splatnost první splátky byla sjednána na měsíc následující po prvním čerpání úvěru; před poskytnutím úvěru žalobkyně náležitě zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně celý úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Žalovaný ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradil pouze částku 29 575 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala úhrady dlužné jistiny úvěru ve výši 7 916,41 Kč, poplatků, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a úroků z prodlení. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaný však přes výzvy ničeho neuhradila.2. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalobkyně je právnickou osobou s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.5. Z listiny s názvem smlouva o revolvingovém úvěru č. , číslo smlouvy, a z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný dne , datum, uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 19,98 % s tím, že dlužnou částku je třeba splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaný při žádosti o úvěr ke svým majetkovým poměrům uvedl, že má měsíční příjem 20 000 Kč ze zaměstnaneckého poměru, je ženatý, nemá děti, další příjem domácnosti činí 10 000 Kč. Žalovaný žije ve vlastním bydlení s náklady na domácnost 3 500,- Kč.6. Z listiny ověření bonity MLS bylo zjištěno, že má žalovaný ještě jiné splátky ve výši 8 083 Kč, výše splátky úvěru byla stanovena na 400,- Kč a maximální limit splátky byl tímto dokumentem u žalované zjištěn na částku 7 967,- Kč.7. Z předžalobní výzvy vč. dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě dlužné částky.8. Soud provedl i další důkazy (oznámení o zesplatnění vč. dokladu o odeslání), z nichž však nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro předmět sporu.9. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Soud pouze dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně částku 31 300,78 Kč a žalovaný žalobkyni vrátil částku 29 575,- Kč.10. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.11. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.12. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.19. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.20. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem 20 0000 Kč, je ženatý, bezdětný, žije ve vlastním bydlení s měsíčními náklady na domácnost ve výši 3 500 Kč, další příjem domácnosti poté činí 10 000 Kč. Z ověření bonity MLS bylo dále zjištěno, že je žalovaný zatížen dalšími splátkami ve výši 8 083 Kč. Žalobkyně provedla statistické výpočty a dospěla k závěru, že zůstatek finančních prostředků domácnosti žalovaného bude, po uhrazení všech uvedených výdajů vč. splátky úvěru, činit 10 540 Kč. Žalobkyně ve svých výpočtech vždy kalkulovala s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení a dle jejího názoru jsou tyto částky dostačující. Žalobkyně však současně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Minimálně ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného soud tedy nemůže počínání žalobkyně hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotře