9 C 10/2026-39 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 20 833,06 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci. Sjednaná úroková sazba činila 22,68 % ročně. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto ji právní předchůdkyně vyzvala k nápravě a následně přistoupila k zesplatnění revolvingového úvěru a odstoupení od smlouvy, které nabylo účinnosti dne , datum, . Ke dni , datum, , kdy došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, činila dlužná jistina 19 488,76 Kč, dlužné poplatky 1 394,30 Kč a kapitalizovaný neuhrazený úrok 2 211,11 Kč. Dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalované, zde žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, kdy byla dotazována na své osobní, rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaná je na mateřské dovolené, její měsíční příjmy činí 14 200 Kč, je vdaná, od roku 2013 žije v nájmu a celkové náklady na bydlení byly oceněny na částku 5 000 Kč. Vedle toho právní předchůdkyně žalobkyně provedla také lustraci žalované v interních i externích registrech, jako jsou NRKI, BRKI či SOLUS.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci. Vedle toho právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou ve smlouvě sjednala smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradě nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě ve výši 100 Kč Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,98 % (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo smlouvy, , všeobecné obchodní podmínky, všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, , produktové podmínky , právnická osoba, , dopis , právnická osoba, a sazebník). Z odstoupení od úvěrové smlouvy , právnická osoba, soud zjistil, že dne , datum, odstoupila právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy s žalovanou a vyzvala ji k plnění. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a podacího lístku soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění do , datum, . Z protokolu o provedení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaná měla uvést své příjmy ve výši 14 200 Kč, měla být ověřena neexistence insolvence žalované, množství interních i externích úvěrů, které bylo nulové a výsledné hodnocení (bez jakéhokoliv doloženého zkoumání výdajů žalované) bylo, že měsíční splátky ve výši 500 Kč má být žalovaná schopna splácet. Z přehledu úvěru č. , hodnota, a přehledu čerpání soud zjistil, že žalovaná od uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru dne , datum, do , datum, celkem uhradila 143 809,30 Kč a celkem načerpala 119 870,27 Kč a celková dlužná částka činila 23 094,17 Kč. Z notářského zápisu, smlouvy o postoupení pohledávek, dohodě o úplatě, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dne , datum, s účinností ode dne , datum, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná o tom byla vyrozuměna dne , datum, .4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do , datum, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009-56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přesto, že tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zá