16 C 385/2021-36 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 7. 2021 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 127 212,46 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 30. 11. 2012 smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalované částku 297 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr splácet ve splátkách ve výši 5 472,45 Kč měsíčně při úrokové sazbě 13,9% p.a. a to vždy k 25. dni v měsíci, počínaje 25. 12. 2012. Ve smlouvě byl rovněž sjednán nárok Postupitele na smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou splátek, a to dle platného Sazebníku. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr ke dni 1 4. 2019 zesplatnila. Žalovaná dosud uhradila pouze 391 656,27 Kč. Žalovaná dluží na jistině 109 180,96 Kč, na smluvních úrocích 5 311,65 Kč, na poplatcích 1 620 Kč a na úrocích z prodlení 11 099,85 Kč. Pohledávka byla dne 16. 6. 2020 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému na den 12. 12. 2022 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z účtu, oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, sazebníku poplatků, VOP a předávacího protokolu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace půjček bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 11. 2012 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako klientem. Žalované byla dle smlouvy poskytnuta částka ve výši 297 000 Kč, a to na úhradu dvou předchozích úvěrů uvedených ve smlouvě. Žalovaná se zavázal splácet jistinu a úroky 13,9 % p.a. v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 5 472,45 Kč (včetně pojištění 330 Kč) splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25. 12. 2012. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované dne 30. 11. 2012 částku 297 000 Kč. Z dopisu ze dne 2. 4. 2019 soud zjistil, že banka úvěr ke dni 1. 4. 2019 pro prodlení žalované s jeho splácením zesplatnila. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu 116 485,06 Kč do 16. 4. 2019. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na úvěr uhradila částku 391 656,27 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 6. 2020 mezi [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] a.s postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 297 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně nezkoumala příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a žalobkyně žádné další důkazy ani přes výzvu soudu k prokázání řádného prověření úvěryschopnosti žalované nepředložila. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu i § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) (který má podobný dosah a k němuž je judikatura bohatší), a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovnéh