17 C 411/2017-63 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 8. 12. 2017, domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 379 Kč a částky 117 427,22 Kč s 21,90% úrokem ročně z částky 100 000 Kč od 20. 6. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč od 20. 6. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %. Žalobu odůvodnila žalobkyně tvrzením, že její aktivní legitimace je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 11. 7. 2017 mezi žalobkyní a [právnická osoba] a.s., která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 7. 2017, uzavřené mezi [právnická osoba] a.s. a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo]. Banka uzavřela se žalovaným dne 15. 12. 2014 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, v níž se banka zavázala zřídit a vést bankovní účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal platit za poskytované bankovní služby poplatky podle platného ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby, který je spolu s produktovými podmínkami a všeobecnými obchodními podmínkami součástí smlouvy. Žalovaný však v rozporu s výše uvedenou smlouvou nezajistil na účtu dostatek prostředků k uhrazení smluvených poplatků, čímž došlo ke vzniku dluhu ve výši 4 379 Kč, který je tvořen neuhrazenou částkou po splatnosti, a to ve výši 4 379 Kč na poplatcích po splatnosti. Z důvodu podstatného porušení smluvních povinností spočívajícího ve vzniku nepovoleného debetního zůstatku, který nebyl uhrazen v přiměřené době po jeho vzniku, přistoupila původní věřitelka dne 25. 5. 2017 k odstoupení od výše uvedené smlouvy. Žalovaný ani po odstoupení od smlouvy dluh neuhradil. Dále banka uzavřela se žalovaným dne 28. 7. 2016 Smlouvu o půjčce na kliknutí č. 8759//98238801/SU, v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet ve 48 pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 21,90 % p. a. a s dalšími poplatky dle této smlouvy a ceníku, přičemž bude dodržovat dohodnuté podmínky. Smlouva byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného. Internetové bankovnictví bylo žalovanému zřízeno na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 15. 12. 2014, kdy byl žalovanému zřízen bankovní účet a současně byly žalovanému předány dokumenty s nastavením služeb, včetně mobilního elektronického klíče a kódů I-PIN a T-PIN. Souhlas se smlouvou žalovaný projevil prostřednictvím internetového bankovnictví tak, že se nejprve do svého internetového bankovnictví přihlásil zadáním svého klientského čísla (rodného čísla žalovaného), poté mu byl na jeho mobilní telefon odeslán autorizační kód, který žalovaný opsal do aplikace a poté potvrdil svým heslem I-PIN. Na základě předmětné smlouvy byl žalovanému dne 28. 7. 2016 poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč na jeho osobní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný však úvěr nesplácel dle smluvních podmínek a splátky nezasílal řádně a včas. Vzhledem k porušení smluvních podmínek ze strany žalovaného přistoupila banka v souladu s ustanovením článku 12 písm. b) produktových podmínek dne 23. 5. 2017 k zesplatnění úvěru, čímž se stal celý dluh splatným. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč, z dlužných poplatků ve výši 952 Kč, z dlužného smluvního úroku ve výši 15 424,25 Kč a z dlužného úroku z prodlení ve výši 1 050,97 Kč. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě jeho dluhů, avšak žalovaný své dluhy ani po výzvě ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. neuhradil. 2. V přípise ze dne 15. 2. 2021 žalobkyně doplnila svá tvrzení. Zejména uvedla, že na podané žalobě trvá v plném rozsahu. Dále uvedla, že žalovaný i přesto, že byl již několikrát telefonicky kontaktován a na jeho žádost mu bylo e-mailem zasláno bankovní spojení, doposud ničeho neuhradil. Dále žalovaný slíbil, že zašle svou aktuální adresu, doposud tak neučinil. Na začátku výpisu z účtu, kde jsou uvedeny informace od banky, je patrné, že ke sjednání osobního účtu došlo na pobočce banky v [obec], [ulice a číslo]. Výpis z účtu, smlouvu o osobním účtu a také doklad totožnosti žalobkyně přikládá k tomuto vyjádření. Z důvodu procesní opatrnosti se žalobkyně dovoluje vyjádřit k otázce pravomoci, kdy má za to, že se v tomto sporu rozhoduje podle českého práva a výše nadepsaný soud je k projednání žaloby a rozhodnutí ve věci příslušný, a to na základě těchto skutečností: podle názoru žalobkyně se mezinárodní příslušnost soudu při projednání věci s mezinárodním prvkem (žalovaný je cizím státním příslušníkem) řídí Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle článku 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být závazek ze smlouvy splněn, resp. kde byly služby poskytnuty. Poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb ve smyslu uvedeného ustanovení. Proto lze zásadně založit pravomoc soudů České republiky u všech sporů vyplývajících z poskytnutých úvěrů nebo půjček. Výlučná pravomoc soudu místa bydliště spotřebitele se zde neuplatní, neboť spotřebitel je pro účely aplikace uvedeného nařízení definován přímo v tomto nařízení, konkrétně v jeho článku 17 bod 1 písm. a) a b), z něhož vyplývá, že spotřebitelskými smlouvami ve smyslu tohoto nařízení jsou pouze smlouvy a úvěry účelově vázané nebo určené ke koupi movitých věcí na splátky. Jelikož byl v daném případě spotřebiteli poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí, ustanovení článku 17 až 19 Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat dle článku 7 Nařízení. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení příslušnosti není bydliště žalovaného samo o sobě rozhodující a nezjištění bydliště tak nemůže vést k závěru o nedostatku pravomoci a následnému zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínek řízení. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na shodnou argumentaci např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 č. j. 39 Co 397/2016-47 a shodně v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2016 č. j. 47 Co 419/2016-94, která dále odkazují na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce posouzení pravomoci, např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014. Žalobkyně dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 123/2012 a rozhodnutí ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2823/2015. Nadto žalobkyně uvádí, že dle jejího názoru je výše nadepsaný soud příslušný k projednání žaloby a rozhodnutí ve věci i při aplikaci ustanovení článku 18 odst. 2 Nařízení, tedy výlučné příslušnosti místa bydliště spotřebitele. Toto ustanovení bylo interpretováno judikaturou Evropského soudního dvora, zejména v rozhodnutí ze dne 17. 11. 2011 ve věci C -327/10, [právnická osoba] proti [jméno] [příjmení] [příjmení], a také Nejvyšším soudem ČR např. v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, podle nějž„ opustí-li spotřebitel své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě článku 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie“ Tyto závěry judikatury reflektují skutečnost, že v případě, kdy žalovaný opustil svou poslední známou adresu, ačkoliv si byl vědom, že má vůči právnímu předchůdci žalobkyně nesplacené závazky a svou novou adresu věřiteli nesdělil, ani se jí nepodařilo v řízení před soudem zjistit, hrozí žalobkyni odepření spravedlnosti a stavu, že by žádný soud nebyl ve věci příslušný. Pokud by byla žalobkyně nucena, z důvodu ochrany práv žalovaného, žalovat výhradně v místě bydliště žalovaného, které však není schopen zjistit, jelikož jako soukromá osoba nedisponuje možnostmi nahlédnout do úředních evidencí, případně požádat místní či zahraniční orgány o součinnost ke zjištění místa pobytu žalovaného, neměla by žalobkyně vůbec možnost obrátit se se svým nárokem na soud. Přitom nelze přehlédnout, že tuto situaci způsobil svým chováním žalovaný, který by tak měl nést negativní dopady svého jednání porušujícího smluvní ujednání a kterému zůstává možnost bránit se v procesu uznání vydaného rozsudku. 3. Žalovaný se k žalobnímu požadavku nevyjádřil. Žaloba spolu s výzvou k vyjádření podle § 114a o. s. ř. i s výzvou ke sdělení stanoviska k postupu soudu podle § 115a o. s. ř. byla žalovanému doručena na adresu v zahraničí uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí do vlastních rukou oproti vlastnoručnímu podpisu dne 18. 2. 2021. 4. V daném případě soud rozhodl ve věci podle ustanovení § 115a o. s. ř. bez nařízení ústního j