17 C 59/2023-27 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 26. 5. 2023, domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 476,10 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že danou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2021 od původní věřitelské společnosti [právnická osoba], kdy tato společnost uzavřela dne 14. 10. 2019 se žalovaným distančním způsobem smlouvu o úvěru, na jejímž základě pak poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku nejpozději do 14. 5. 2023. Žalovaná částka 21 476,10 Kč se skládá z nezaplacené jistiny dluhu ve výši 20 000 Kč a z poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 476,10 Kč. Původní věřitelka poskytovala půjčky a spotřebitelské úvěry prostřednictvím své webové stránky www.crediton.cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, potvrdil, že se seznámil s podmínkami smlouvy o půjčce a souhlasí s nimi, a poté zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr mu byla zaslána prostřednictvím internetových stránek smlouva o úvěru a až poté mu byly poskytnuty uvedené prostředky převodem na označený účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Při prověřování schopnosti splácet úvěr byl žalovaný lustrován v databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Žalovaný byl o úhradu dluhu opakovaně upomínán, naposledy předžalobní upomínkou advokáta ze dne 8. 2. 2023. Na úhradu dluhu nezaplatil žádnou částku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba, výzva k vyjádření a všechny další soudní písemnosti byly žalovanému doručeny na adresu jeho trvalého bydliště v [obec] – [část obce], [obec a číslo], kam mu soud doručil podle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. zásilku formou uložení zásilky na poště a následného vhození zásilky do poštovní domovní schránky. Fikce doručení nastala dne 15. 12. 2023. 3. K jednání, které bylo u zdejšího soudu nařízeno na den 5. 2. 2024, se zástupce žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Zástupce žalobkyně omluvil svoji neúčast dopisem ze dne 29. 1. 2024, výslovně souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se z neúčasti u jednání omluvil, soud ovšem jeho omluvu neakceptoval. Žalovaný uvedl, že„ vyřizuje insolvenci“ a na den, na který je nařízeno jednání, má domluvenu schůzku s advokátem. Takový důvod soud nepovažoval za dostatečný a omluvu žalovaného proto vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaný neprokázal, že by schůzku s advokátem měl dohodnutou dříve, než mu bylo doručeno předvolání k jednání, v podstatě ani nedoložil, že by jakoukoliv schůzku s nějakým advokátem skutečně dohodnou měl. I v případě, že by byl žalovaný skutečně dohodnut s advokátem na právní poradě, pak tato skutečnost nemůže mít přednost před nařízeným soudní jednáním a může být bez problémů předložena na jiný termín, což by advokát, pokud by s ním žalovaný skutečně jednal, zcela jistě žalovanému sdělil. Soud nemá povinnost oznamovat žalovanému, že jeho omluva nebyla akceptována, je na účastníkovi samotném, aby si ověřil, zda se nařízené jednání koná či nikoliv. Nadto je třeba uvést, že v dané právní věci bylo již nařízeno jednání na den 15. 1. 2024, z neúčasti u tohoto jednání se žalovaný rovněž omluvil s poukazem na to, že zrovna zahajuje zaměstnání u nového zaměstnavatele, tuto skutečnost nijak nedoložil. 4. Zástupce žalobkyně sice požádal v dopise ze dne 29. 1. 2024 o odročení jednání v případě, kdy žalovaný bude tvrdit nové skutečnosti, anebo by z jiného důvodu soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět, soud ale takto formulovanou žádost o odročení jednání za specifických podmínek neakceptoval. Žalobkyně je v daném případě po celou dobu soudního řízení zastoupena advokátem, který ji zastupuje i v mnoha jiných obdobných věcech nejen u zdejšího soudu, tato skutečnost je zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti. Advokát zastupující žalobkyni by měl být schopen připravit znění žaloby tak, aby uplatněný nárok ze žalobních tvrzení logicky vyplýval a aby byl také podpořen dostatečnými důkazy. Práva znalý advokát si musel být vědom, že jeho žaloba není dostatečně prokazována doloženými listinami. Zástupce žalobkyně byl přesto soudem vyzván společně s předvoláním k jednání, aby nejpozději u jednání dne 15. 1. 2024 předložil soudu doklady, které prokazují skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného při uzavření smlouvy, a zejména doklady, které prokazují, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala a vyhodnocovala schopnost žalovaného dluh splácet. Zástupce žalobkyně na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval, důvody tohoto svého postupu nesdělil. Za této situace soud nepovažoval za procesně přípustné, aby bylo jednání znovu odročeno za účelem předložení důkazů, k jejichž předložení byla již jednou žalobkyně prostřednictvím svého advokáta marně vyzvána. 5. V daném řízení bylo prokázáno na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru (bez uvedení data) a na základě dodatku ke smlouvě o spotřebitelském úvěru (rovněž bez uvedení data) uzavřených mezi společností [právnická osoba] a žalovaným [celé jméno žalovaného], že předmětem smlouvy bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč. Doba trvání úvěru byla prodloužena o 30 dnů a dohodnuta na dobu 1 338 dnů, částka měla být splacena do 14. 6. 2023 Celkem se žalovaný zavázal zaplatit věřitelce jistinu spotřebitelského úvěru, tedy celkovou výši zapůjčené částky, která činí 20 000 Kč, úrok spotřebitelského úvěru ve výši 86 538,80 Kč a jednorázový poplatek za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 475,65 Kč. Základní znaky smlouvy byly dále shrnuty ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Smlouva ani„ formulář“ nejsou podepsány klientem. Nebylo žádným způsobem prokázáno, jakým způsobem byla ověřována totožnost žalovaného při uzavření smlouvy; ze strany žalovaného zde nebyla žádná aktivní činnost, např. verifikační platba uhrazená na účet věřitelky ani zaslání fotokopie osobních dokladů či výpisu z bankovního účtu. Není tedy zřejmé, kdo jednal s věřitelskou společností, zda to byl skutečně žalovaný a zda s původní věřitelkou někdo vůbec o takové smlouvě jednal. 6. Žalobkyně ani po výzvě soudu nepředložila soudu žádné doklady o tom, jakým způsobem zjišťovala a jakým způsobem vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Dále bylo v řízení prokázáno na základě potvrzení o provedené platbě, že dne 14. 10. 2019 byla odeslána od společnosti [právnická osoba] částka 20 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Majitelem tohoto účtu je podle sdělení [právnická osoba] ze dne 6. 11. 2023 žalovaný. 8. Podle obsahu podacího lístku ze dne 8. 2. 2023 byla na adresu trvalého pobytu žalovaného v [obec], [obec a číslo] odeslána doporučená zásilka obsahující předžalobní výzvu žalobkyně a oznámení postupitele o postoupení pohledávky. 9. V řízení bylo nakonec prokázáno na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2021, že žalobkyně nabyla v řízení uplatněnou pohledávku od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 11. Aktivní legitimace žalobkyně ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku v tomto řízení vyplývá z písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2021, na základě které žalobkyně nabyla v řízení uplatněnou pohledávku od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] V řízení naopak nebylo prokázáno uzavření řádné smlouvy o úvěru, resp. o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, když předložené listiny neobsahují podpis žalovaného, žalobkyně ani neprokázala, že by totožnost žalovaného při sjednávání smlouvy byla řádně ověřena a že by se jednalo o skutečný projev vůle žalovaného. 12. Žalobkyně ani po výzvě soudu nepředložila soudu žádné doklady o tom, jakým způsobem zjišťovala a jakým způsobem vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z výše uvedeného vyplývá, že uzavřenou smlouvu o úvěru soud musel vyhodnotit jako absolutně neplatnou. 13. V řízení bylo naopak prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 20 000 Kč. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření platné smlouvy o úvěru nebo smlouvy o zápůj