110 C 240/2020-33 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 8. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % od 3. 7. 2019 do zaplacení, úhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a úhrady částky 3 105 Kč. Uvedla, že uzavřela se žalovaným dne 3. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 7 500 Kč na účet č. [bankovní účet] téhož dne a žalovaný se zavázal uhradit tuto částku žalobkyni uhradit do 2. 7. 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaný částku neuhradil, žalobkyně se domáhá úhrady jistiny 7 500 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč a poplatku 3 105 Kč. Žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena tím způsobem, že žalovaný se zaregistroval zadáním svých osobních údajů prostřednictvím webové stránky žalobkyně [anonymizováno], vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky (formulář), čímž učinil návrh na uzavření smlouvy. Smlouvu podepsal elektronicky, a to [příjmení], který mu žalobkyně zaslala na jím uvedené telefonní číslo. [příjmení] považuje žalobkyně za prostý elektronický podpis. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupkyně žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o zápůjčce z 3. 4. 2019, ze sdělení [příjmení] [příjmení] z 20. 10. 2020 a z výpisu z účtu soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 4. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 7 500 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 2. 7. 2019. [příjmení] 7 500 Kč byla 3. 4. 2019 odeslaná žalobkyní na účet č. [bankovní účet], přičemž dle sdělení banky byla uvedená částka na daný účet připsána 4. 4. 2019 a majitelem účtu byl v uvedeném období žalovaný. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o zápůjčce dne 3. 4. 2019, přičemž téhož dne poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet částku ve výši 7 500 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky vrátit do 2. 7. 2019. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by před uzavřením smlouvy se žalovaným zkoumala jeho úvěruschopnost, nenavrhla soudu v tomto směru žádné důkazy a k jednání se nedostavila, čímž se zbavila možnosti být poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě dalších tvrzení a důkazů ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení jejího nároku. 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prokazatelně za trvání úvěrového vztahu čerpal finanční prostředky ve výši 7 500 Kč a neuhradil ničeho. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný ničeho neuhradil a v hotovosti mu byla poskytnuta částka 7 500 Kč, soud jej zavázal k úhradě této částky. Splatnost uvedené částky nastala 21. 2. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 12. 2. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 12. 2. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne 21. 2. 2020 (výzva odeslána 12. 2. 2020, doručena 3. pracovní den po odeslání, tj. 17. 2. 2020, do 3 dnů, tj. do 20. 2. 2020 měl žalovaný dluh uhradit), povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran její příslušenství (srovnej nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.