107 C 221/2021-53 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 8 256,75 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na ni byla postoupena pohledávka původního věřitele [právnická osoba] ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 25. 7. 2018 s žalovanou, na jejímž základě byly žalované předány peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 4 617 Kč, který tvoří kapitalizované úroky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy se sjednanou úrokovou sazbou 29 % ročně ve výši 799 Kč, odměna za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 410 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 410 Kč, do 5. 6. 2019 ve 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel jako poskytovatel zápůjčky s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům od ní vyžádaných a zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas a uhradila pouze částku 2 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla žalovaná pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalovaná na svůj dluh od postoupení neuhradila ničeho, nereagovala ani na předžalobní výzvu k plnění. Žalobkyně proto požaduje zaplacení jistiny a poplatku v celkové výši 8 256,75 Kč a dále úrok sjednaný ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny, tj. z částky 4 928 Kč, který kapitalizovala ke dni postoupení pohledávky, tj. za dobu od 6. 6. 2019 do 20. 1. 2020, ve výši 909,09 Kč, a dále za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny, tj. z částky 4 928,05 Kč, který kapitalizovala ke dni postoupení pohledávky, tj. za dobu od 3. 10. 2018 do 20. 1. 2020, ve výši 585,21 Kč a dále ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání nařízenému na den 25. 10. 2021 se nedostavila. Žalobkyně svou neúčast omluvila a s jednáním v její nepřítomnosti souhlasila. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 25. 7. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] dle které tato společnost poskytla žalované částku 6 000 Kč a žalovaná se jí zavázala vrátit navýšenou o 4 617 Kč (tj. úrok ve výši 799 Kč, poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 410 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč) ve 44 týdenních splátkách po 236 Kč a poslední 45. splátce ve výši 233 Kč s tím, že prvá splátka je splatná 7. kalendářní den od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí částky 6 000 Kč v hotovosti. Zápůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy, uplatňuje se jako roční úroková sazba a její výše je 29 %. V zákaznické kartě ze dne 25. 7. 2018 žalovaná uvedla, že je svobodná, žije na ubytovně a je nezaměstnaná. Její čistý měsíční příjem je 5 970 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a své odhadované měsíční výdaje uvedla v částce 1 500 Kč. Dle zákaznické karty předložila výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky ze dne 13. 6. 2018 a ústřižky ze 4. 7. 2018 a 10. 7. 2018. Dle tabulky umoření zaplatila žalovaná na svůj dluh částku 2 000 Kč. Z uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 7. 3. 2019 soud zjistil, že žalovaná uznala vůči původnímu věřiteli svůj dluh co do důvodu ze smlouvy [číslo] ve výši 10 126,69 Kč a zavázala se jej zaplatit v měsíčních splátkách po 500 Kč počínaje březnem roku 2019 vždy k 30. dni v měsíci. [právnická osoba] uzavřela s žalobkyní dne 20. 1. 2020 smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla pohledávka za žalovanou z předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem původního věřitele ze dne 20. 1. 2020 zaslaným žalované dne 14. 2. 2020 s tím, aby dlužnou částku z výše uvedené smlouvy [číslo] uhradila žalobkyni do 10 dnů po obdržení dopisu. Výzvou před podáním žaloby ze dne 28. 1. 2021 odeslanou žalované dne 29. 1. 2021 jí žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky. 4. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 6 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázal tuto částku spolu s poplatkem vrátit během 45 týdnů formou sjednaných splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu ust. § 1810 a následujících o. z. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná jednala jako spotřebitel a právní předchůdkyně žalobkyně jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna postupovat také v intencích ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Zejména v otázce výdajů žalované nevynaložila právní předchůdkyně žalobkyně dostatečnou péči při posouzení, když vycházela pouze z tvrzených odhadovaných výdajů 1 500 Kč měsíčně, přičemž žalovaná uvedla, že bydlí na ubytovně. Soudu byla předložena karta zákazníka, avšak nikoliv listiny prokazující zejména tvrzené příjmy a výdaje žalované. Na tomto místě je nezbytné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, v němž Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Zákon nestanoví výslovně povinnost uschovávat doklady a jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud tak ovšem právní předchůdkyně žalobkyně nečinila, vystavila se riziku neprokázání splnění své zákonné povinnosti. Tím, že žalobkyně nedoložila doklady, z kterých její právní předchůdkyně vycházela při svých úvahách o schopnosti žalované zápůjčku splácet, znemožnila soudu přezkum splnění její povinnosti, a tedy neprokázala, že důsledně zkoumala úvěruschopnost žalované. 6. Pokud žalobkyně soudu předložila uznání dluhu žalovanou ze dne 7. 3. 2019, ani tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby byla žalobkyně zbavena povinnosti dokládat splnění výše uvedené povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud vychází z premisy, že uznání dluhu je právem akcesorickým a je platné jen tehdy, pokud platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1171/2000). I přesto, že dle ust. § 2053 o. z. uznáním dluhu se zakládá právní domněnka existence tohoto dluhu v době uznání, v důsledku čehož se důkazní břemeno o zániku dluhu přenáší v následném soudním řízení na žalovanou, je soud toho názoru, že toto pravidlo se neuplatní v případě, pokud je smlouva, z níž vyplývající závazek měl být uznáním utvrzen, shledána absolutně neplatnou. 7. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena o potřebě dalšího dokazování ve vztahu k tomu, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované skutečně vynaložila odbornou péči