107 C 233/2021-72 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 2021 se žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 923,86 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že předmětnou pohledávku nabyla od společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 a její přílohy [číslo] [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 23. 5. 2018 smlouvu o bankovních produktech a službách, v níž se zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] a na něm žalovanému poskytnout kontokorentní úvěr Flexikredit do úvěrového limitu 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený limit. Žalovaný svou povinnost nesplnil, když překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. [právnická osoba] proto dne 2. 12. 2019 převedla aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu ve výši 8 321,86 Kč na nově zřízený úvěrový účet a ke dni 29. 4. 2020 úvěr zesplatnila. Naposledy byl žalovaný upomínán k úhradě dluhu předžalobní výzvou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. 2. V doplnění žaloby ze dne 15. 10. 2021 žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba] při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti ze dne 3. 8. 2018, že má příjem ve výši 20 000 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 43 000 Kč. Příjmy žalovaného byly porovnány s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 10. 11. 2021 se nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila a s jednáním v její nepřítomnosti souhlasila. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Dne 23. 5. 2021 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, na základě které se banka zavázala vést pro žalovaného běžný účet. Dne 3. 8. 2018 byly mezi stranami uzavřeny dispozice ke smlouvě, v nichž byl povolen Flexikredit na běžném účtu č. [bankovní účet] ve výši limitu 5 000 Kč s úrokovou sazbou 21,99 %. V žádosti ze dne 3. 8. 2018 žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě nebo bytě a je zaměstnán jako dělník ve společnosti [právnická osoba] na dobu určitou od 1. 5. 2018 do 30. 4. 2019, s čistým příjmem 20 000 Kč měsíčně. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedl ve výši 43 000 Kč. Dopisem ze dne 11. 11. 2019 společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému ukončení poskytování Flexikreditu pro opakované porušování smluvních podmínek (nepovolené přečerpání) a dopisem ze dne 30. 4. 2020 žalovanému oznámila zesplatnění dlužné částky ve výši 8 923,86 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021, který mu byl odeslán dne 4. 2. 2021. Žalovaný byl vyzván k úhradě částky 13 948,34 Kč s příslušenstvím ze smlouvy [číslo] výzvou odeslanou dne 24. 2. 2021. 5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřena smlouva o úvěru, na níž žalovaný čerpal celkem částku 8 323,86 Kč. Výše uvedená smlouva je ve smyslu ust. § 1810 a následujících o. z. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a právní předchůdkyně žalobkyně jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna postupovat také v intencích ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. V žalobě popsaný způsob, jakým právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje, a z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost. Zejména v otázce výdajů žalovaného nevynaložila právní předchůdkyně žalobkyně dostatečnou péči při posouzení, když vycházela pouze z historických dat z Českého statistického úřadu. Žalovaný uvedl, že další čisté příjmy domácnosti činí 23 000 Kč, přičemž tyto nebyly nijak specifikovány a právní předchůdkyně žalobkyně ani netvrdí, že by je ověřovala. Soudu byla předložena žádost žalovaného o povolení debetního zůstatku Flexikredit, avšak nikoliv listiny prokazující zejména jeho tvrzené příjmy. Na tomto místě je nezbytné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, v němž Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 7. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena o potřebě dalšího dokazování ve vztahu k tomu, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vynaložila odbornou péči tak, jak zákon předpokládá. Takové poučení se však ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dostane pouze účastníku přítomnému u jednání. 8. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je shora uvedená smlouva ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Ve smyslu ust. § 588 o. z. k neplatnosti tohoto právního jednání soud přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ust. § 2993 o. z., podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Vzhledem k tomu, že žalovaný čerpal celkem částku 8 323,86 Kč, soud jej zavázal k úhradě této částky. Splatnost uvedené částky nastala dne 4. 3. 2021 v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. na základě předžalobní výzvy ze dne 23. 2. 2021, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru. K odeslání výzvy prokazatelně došlo dne 24. 2. 2021 a v souladu s ust. § 573 o. z. soud považuje oznámení za doručené dne 1. 3. 2021, 3 dny lze považovat za přiměřenou lhůtu k plnění a od 5. 3. 2021, tedy ode dne následujícího, je v prodlení a vznikla mu v souladu s ust. § 1970 o. z. povinnost zaplatit žalobkyni vedle nezaplacené jistiny také zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně až do zaplacení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť zbývající nároky mají oporu v absolutně neplatném právním jednání. Aktivní legitimace žalobkyně k vedení sporu je dána, neboť na ni byla pohledávka za žalovaným postoupena ve smyslu ust. § 1