110 C 144/2021-75 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 29. 12. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 118 910,74 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 910,74 Kč od 10. 10. 2019 do zaplacení, ve formě smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 117 314,74 Kč od 10. 10. 2019 do zaplacení, úhrady kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 164,48 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 435,58 Kč. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]) [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli dne 23. 1. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na základě které žalovanému předchůdkyně poskytla úvěr ve výši 120 000 Kč z úvěrového účtu č. [bankovní účet] na účet označený žalovaným v úvěrové smlouvě č. [bankovní účet]. Úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet pravidelnými měsíčními splátkami počínaje měsícem následujícím po uzavřením smlouvy, tj. od února 2019. Takto měl uhradit 96 pravidelných anuitních měsíčních splátek ve výši po 1 950,34 Kč. Kromě splátky jistiny a úroku se žalovaný zavázal hradit poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 174 Kč měsíčně. Řádná měsíční splátka byla splatná vždy k 18. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 18. 2. 2019. Splátky úvěru byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu č. [bankovní účet] ve prospěch úvěrového účtu č. [bankovní účet]. Za celou dobu trvání úvěrového vztahu žalovaný uhradil pouze částku ve výši 7 929,88 Kč Poslední splátku uhradil ke dni 18. 5. 2019 a zůstal tak v prodlení se splátkami splatnými ke dni 18. 6. 2019, 18. 7. 2019, 18. 8. 2019 a 18. 9. 2019. V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek předchůdkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 7. 10. 2019, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 9. 10. 2019 odeslaným doporučeně dne 10. 10. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy z 10. 11. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek z 19. 8. 2020 účinnou od 20. 8. 2020 postoupila předchůdkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že předchůdkyně a žalovaný 23. 1. 2019 uzavřeli smlouvu, na základě které předchůdkyně poskytla 23. 1. 2019 žalovanému úvěr v celkové výši 120 000 Kč ve prospěch běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal celkovou výši poskytnutého úvěru splatit v 96 pravidelných anuitních měsíčních splátkách ve výši po 1 950,34 Kč spolu s poplatkem za pojištění ve výši po 174 Kč měsíčně vždy k 18. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 18. 2. 2019, a to formou zápočtu peněžitých prostředků z běžného účtu č. [bankovní účet] ve prospěch úvěrového účtu č. [bankovní účet]. 4. Z tvrzení žalobkyně, z přehledu a z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný na dluh uhradil pouze 7 929,88 Kč, a to splátkami po 2 124,34 Kč (1 950,34 + 174) ve dnech 18. 2. 2019, 18. 3. 2019, 18. 4. 2019 a 18. 5. 2019 uhradil částku ve výši 1 556,86 Kč. Další splátky již nehradil. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena předmětná smlouva dne 23. 1. 2019, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému 23. 1. 2019 úvěr v celkové výši 120 000 Kč ve prospěch běžného účtu žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit uvedenou částku spolu s poplatky formou splátek, tak jak je uvedeno shora. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 6. V rámci doplněných skutkových žalobních tvrzení z 22. 9. 2021 žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného v souladu s právními předpisy, zhodnotila individuálně jeho žádost o úvěr, zkontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. V daném případě vycházela z výše příjmu, kterého žalovaný dosáhl a jehož výši uvedl v žádosti o úvěr, přičemž na základě sdělení žalovaného zjistila, že žalovaný byl od 1. 7. 2018 zaměstnán jako operátor ve společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce 21 279 Kč (příjem žalovaného před uzavřením smlouva bere soud za prokázán doloženým potvrzením o příjmu). 7. Žalobkyně dále skutkově tvrdila, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr další čistý měsíční příjem domácnosti 7 600 Kč (celkem tedy vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného před uzavřením smlouvy ve výši 28 879 Kč). Kromě sdělení žalovaného v žádosti o úvěr z 23. 1. 2019 však předchůdkyně nedotvrdila, o jaký další příjem se jedná a nedoložila k důkazu žádnou z listin, ze které by tento příjem vyplýval. Neověřovala tedy správnost tvrzení žalovaného ohledně dalšího příjmu ve výši 7 600 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto předchůdkyně nezjišťovala vůbec. V tomto směru ničeho netvrdila a ani u jednání právní zástupce po poučení soudem v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti ničeho nedotvrdil a neoznačil další důkazy. 8. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 9. K dalšímu tvrzení žalobkyně ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, tedy, že předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a získala částku disponibilní zdrojů žalovaného a z interních zdrojů předchůdkyně zjistila, že vůči ní neměl žalovaný v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů zjistila, že žalovaný neměl ani žádné další závazky, soud uvádí, že obecné odhadnuté výdaje nesvědčí nic o individuálních výdajích žalovaného, které měla předchůdkyně zjišťovat a taktéž zjištění žádných závazků z interních, případně externích zdrojů nesvědčí nic o jakýchkoli individuálních výdajích žalovaného, které předchůdkyně nezkoumala. 10. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel převodem na účet částku ve výši 120 000 Kč a uhradil 7 929,88 Kč (žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a netvrdil, že by uhradil ještě další částku). 11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 o. z., podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 7 929,88 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 120 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 112 070,12 Kč (120 000 – 7 929,88). Splatnost uvedené částky nastala 25. 11. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyn