110 C 203/2021-48 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalovaném úhrady 8 702,19 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 547,56 Kč od [datum] do zaplacení a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 547,56 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru k účtu žalovaného č. [bankovní účet], na základě které byl žalované poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 5 000 Kč. Tuto částku žalovaný přečerpal v dubnu roku 2020 co do částky 8 547,56 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady této jistiny a sjednané úrokové sazby ve výši 18,9 % ročně ve výši 154,63 Kč. Tuto částku žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně z [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Na základě provedených důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru k účtu žalovaného č. [bankovní účet], na základě které byl žalované poskytnut kontokorentní úvěr v celkové výši 5 000 Kč, který měl žalovaný splatit nejpozději do jednoho roku ode dne započetí čerpání s úrokovou sazbou 18,9 % ročně. Částku žalovaný přečerpal v dubnu roku 2020 a dluží tak na jistině 8 547,56 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému úvěr tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Žalovaný vyčerpal a nezaplatil částku ve výši 8 547,56 Kč. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného a zjistila, že v době poskytnutí úvěru byl tento zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou s příjmem 19 407 Kč u společnosti [právnická osoba], o čemž jí předložil potvrzení zaměstnavatele. Dále tvrdila, pokud jde o výdaje žalovaného, že tento v žádosti uvedl výdaje na nájemné ve výši 5 000 Kč a další výdaje 2 884 Kč, a ona sama posoudila výdaje žalovaného podle interního ekonomického modelu a nahlédnutím do registru dlužníků, kde měl v předmětném období poskytnut jiný úvěr u žalobkyně a tento splácel splátkami po 1 228 Kč. 6. Soud má za to, že pokud jde o pasivní stránku výdajů žalovaného, tuto žalobkyně řádně nezkoumala, když při zjištění individuálních výdajů žalovaného vycházela pouze z tvrzení žalovaného, jež nebylo ničím doloženo, nevyžádala si od něj žádné doklady o výši jeho příjmů, plateb na bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, a výši plateb nijak neověřila. Žalobkyně dále, pokud jde o výdaje žalovaného, dle svého uvážení vycházela z interního modelu, přičemž částky v něm uvedené, nic nevypovídají o konkrétních výdajích žalovaného, neboť mohou být i mnohonásobně vyšší a jejich konkrétní výše není s takovouto paušální částkou v žádném poměru. Pokud jde o provedenou lustraci žalovaného v registru, ani tato nemůže nic vypovídat o schopnostech žalovaného úvěr řádně splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2021 čj. [číslo jednací]). 7. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohla být žalobkyně poučena o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti pokud jde o výdaje žalovaného v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 8. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 9. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně vyčerpal 8 547,56 Kč a neuhradil ničeho. 10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil ničeho a byla mu poskytnuta částka 8 547,56 Kč, soud jej zavázal k úhradě této částky. Splatnost uvedené částky nastala [datum] v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne [datum], v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do [datum] v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. Žalovaný osobně výzvu převzal [datum]. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od [datum], povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně v rozsahu 85 %. Podle míry úspěchu a neúspěchu tak soud přiznal žalobkyni 70 % účelně vynaložených nákladů řízení, což představuje částku 700 Kč. Za účelně vynaložené náklady soud považuje částku ve výši 1 000 Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů žalobkyně ve výši 600 Kč za 2 úkony, a to za sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby dle § 137 odst. 2 a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. ve výši 300 Kč za jeden úkon. Předmětem tohoto řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (zákonný úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř., soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu, tj. ke dni [datum].