110 C 256/2021-44 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 27. 1. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 14 370 Kč a 6 345 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného a smluvního úroků z prodlení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 4. 5. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 58 týdenních splátek po 365 Kč do 14. 6. 2018. Žalovaný uhradil 6 800 Kč. Žalobní návrh dále odůvodnila tvrzením, že předchůdkyně a žalovaný uzavřeli 2. 1. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 58 týdenních splátek po 305 Kč do 12. 2. 2018. Žalovaný uhradil 11 345 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žalovaný nedostavil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 4. 5. 2017 uzavřena smlouva, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem a úrokem, celkem 21 170 Kč vrátit předchůdkyni formou 58 týdenních splátek po 365 Kč do 14. 6. 2018. Žalovaný uhradil 6 800 Kč. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 2. 1. 2017 uzavřena smlouva, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem a úrokem, celkem 17 690 Kč vrátit předchůdkyni formou 58 týdenních splátek po 305 Kč do 12. 2. 2018. Žalovaný uhradil 11 345 Kč. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena spotřebitelská smlouva, na základě které dne 4. 5. 2017 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 12 000 Kč a dne 2. 1. 2017 částku ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se tyto částky s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně, když vycházela toliko z karet zákazníka ze dnů 4. 5. 2017 a 2. 1. 2017, ve kterých jsou uvedeny o příjmech a výdajích žalovaného, jež sám sdělil, a nejsou nikterak doloženy. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 12 000 Kč a uhradil 6 800 Kč, a dále obdržel v hotovosti 10 000 Kč a uhradil 11 345 Kč. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 6 800 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 12 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 5 200 Kč (10 000 – 6 800). Splatnost uvedené částky nastala 18. 9. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 3. 9. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 18. 9. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 4. 9. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 19. 9. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,25 % ročně až do zaplacení. Pokud jde o smlouvu z 2. 1. 2017, bylo prokázáno, že poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč žalovaný již uhradil (obdržel 10 000 Kč, uhradil 11 345 Kč). V této části byla žaloba zcela zamítnuta. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran její příslušenství (srovnej nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.